Před usnutím se mi honily hlavou útržky z celého dne. Byl to parádní den, ale dobře se mi nespalo. Házela jsem s sebou v hamace jako ryba v síti. Svoji spolunocležnici jsem určitě budila.
Ráno jsem vstávala levou zadní nohou. Zatímco svítalo, mozek usoudil, že je ještě hluboká noc. Fungoval jen na zachování základních tělesných funkcí. Mezi ně mluvení rozhodně nepatřilo. Mlčky, zato bleskově, jsem si zabalila a posnídala overnight porridge. Vody už bylo málo, hygienu jsem trochu ošidila. Ani s česáním jsem se nezdržovala. Nemělo smysl s tím začínat zrovna tento den, když jsem to nedělala ani ty předchozí. Spolunocležnice se mezitím také probudila a musela v tom šeru vidět pěknou čarodějnici. Nezáviděla jsem jí ten výhled. Alespoň jsem donutila spící mozek, aby vydoloval ze závitů slušné a společensky přijatelné rozloučení. Byla to sympatická holka a já ji bohužel asi obohatila o zážitek setkání s čarodějnicí. Snad si to nějak přebere. Nahodila jsem batoh a ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo nad horizont, jsem už pokračovala po hranici vzhůru do kopce.
Než jsem vystoupala na vrcholek Klepáč (1144 m.n.m.), slunce docela pěkně svítilo, i mozek se už probudil. Mraky na obzoru slibovaly, že pěkné počasí dlouho nevydrží. Klepáč (nebo také Klepý) má v polštině příhodnější název Trójmorski Wierch. Vody z něj odtékají do Severního, Černého a Baltského moře. Ačkoliv – dřevěná rozhledna na vrcholu se ve větru klepala a velkou důvěru nevzbuzovala. Pokud bych tam vylezla, klepala bych se také. Takže český název odpovídal.
Vrcholek hory byl pokrytý borůvčím vysokým až ke kolenům, mezi ním se vinula úzká pěšinka, šlo se pěkně. Tak pěkně, že jsem zapomněla, že mám dost času a že se chci ještě chvíli držet hranice. Místo toho jsem sešla na pěšinu vedoucí kolmo dolů, lesem až k parkovišti. Byla by to nejkratší cesta do Králíků, kam jsem sice mířila, ale připravila bych se o pořádný kus cesty po hranici.
Navázala jsem tedy na Hřebenovku, která se vine mezi pastvinami a nabízí parádní výhledy do krajiny. Z ní jsem po neznačené cestě opět zamířila k hranici, minula krásně opravená boží muka pamatující původní německé obyvatele a vystoupala vzhůru k lesu. Pěšinka se napojila opět na hraniční chodníček, po kterém se klikatila nejprve lesem, stále níž, do údolí, a nakonec podmáčenými loukami a remízky. Neodolala jsem a ještě jednou špatně odbočila, prošla jsem si kousek polského území mezi loukami a pak se zase pokorně vrátila na území české.
Louky byly podmáčené, vzala jsem to zkratkou po poli, které bylo pro změnu povápněné. Rázem jsem měla boty nejenom mokré, ale i bílé. Došla mi voda, dopoledne se přehouplo k poledni a já po cestě zaháněla žízeň chroupáním ořechů a sušeného ovoce. Moc to nepomáhalo. Konečně se přede mnou objevila hlavní silnice, přechod do Polska a u něj hotel. Ovšem zavřený. Nezbývalo, než pokračovat s vyplazeným jazykem po silnici na české straně. Před sebou jsem uviděla něco, co by snad mohlo připomínat obchod. Nebylo pravděpodobné, že by mohl mít otevřeno, ale měl. Nabídka alkoholu a cigaret byla pěkná, což o to, ale to by mě asi zabilo. V koutku chladicího boxu se krčilo i nealko pivo a limonáda. Vzala jsem si oboje ven, dala sušit boty a s lehkou nostalgií se kochala výhledem na hraniční hory. Tady končil výběžek Králického Sněžníku, dál už budu pokračovat Orlickými horami.
Prošla jsem přes Jeseníky, křížem krážem přes Rychlebské hory i Králický Sněžník a ušla jsem to s rezervou 3 dnů. To by mi stačilo na přejití Orlických hor, pokud půjdu svižně. Já ale neměla v plánu závodit. Chtěla jsem v klidu dojít do Králíků, najíst se, navštívit muzeum Internace, ubytovat se v Poutním domě a pak…. Pak se uvidí. Nemusí být všechno naplánované.
Do Králíků jsem se nehnala po hlavní silnici, ale cestami po okraji, kde nebyl takový provoz. Nebe se zatáhlo a slibovalo déšť.
Náměstí bylo velké tak akorát, staré domy s podloubím, kostel, hezké bylo, ale já měla hlad jako herec. Na doporučení místních jsem šla do restaurace U lípy a dobře jsem udělala. I dlouho po poledni měli plno, výborně vařili českou klasiku za rozumné ceny a servírku práce bavila. Byla by radost se tady zdržet, ale já už se moc těšila do muzea.
Muzeum internace, tedy správně Památník obětem internace Králíky, se nachází v budově Muzea na Velkém náměstí. Expozice byla původně v prostorách kláštera na Hoře Matky Boží, v roce 2022 byla přestěhována na dostupnější místo v centru města.
Mimo sezonu mají otevřeno jen několik dnů v týdnu, davy turistů se sem nehrnou. Byla jsem tam sama, ale měla jsem štěstí, že mi vstupenky prodával pan učitel-důchodce, který v Králíkách prožil většinu života a měl čas si se mnou povídat.
O internaci řeholníků v padesátých letech bylo napsáno mnoho, nevyšla ale žádná beletrie, která by zaujala širokou veřejnost. Což je možná i dobře, protože to alespoň nezkreslilo pohled na historická fakta. Davy turistů tady nepotkáte a to je naopak škoda. Expozice je za mne mnohem působivější, než je tomu v Bílé Vodě. Možná výstavě pomohlo i omlazení po přestěhování, snad se autorům podařilo ukázat víc osobních příběhů. Zkrátka výstava je to opravdu působivá. Odnesla jsem si z ní silný dojem a slabou depresi.
Vyšla jsem z muzea, nebe se mezitím zamračilo a začalo drobně poprchávat. Občas se ještě mraky protrhaly a vykouklo slunce, bylo ale jasné, že to dlouho nevydrží. Dokoupila jsem trochu jídla a zamířila vzhůru do kopce – ke klášteru na Hoře Matky Boží. Tam se nachází i Poutní dům, kde jsem měla zamluvené ubytování. Měla jsem nejvyšší čas, za chvíli na recepci zavírali.
Stoupala jsem alejí vzhůru do kopce. Kdybych tudy šla 14. dubna 1950, daleko bych nedošla. Slyšela bych štěkot psů, křik, přijíždějící nákladní auta, zastavili by mě příslušníci SNB se zbraněmi. V noci ze 13. na 14. dubna obsadili příslušníci SNB klášter redemptoristů a v průběhu celého následujícího dne sem sváželi nejprve redemptoristy z jiných klášterů a později i příslušníky dalších řádů. Přístup pro místní obyvatele byl zakázán, klášter byl obehnán ostnatým drátem, vstup byl jen na povolení. Z poutního místa se stalo na více než deset let zakázané městečko s vlastním režimem i hospodářstvím.
Přede mnou se ale naštěstí otevřel pohled na opravený klášter impozantní velikosti. V padesátých letech se ale proměnil ve vězení pro internované, ubikace pro SNB, jídelnu, kantýnu, v okolí vyrostl prasečník, prádelna a sklady. Dnes už po některých budovách naštěstí není ani památka.
Jen dobový letecký snímek ukazuje, jak to v Internačním středisku Králíky v padesátých letech vypadalo.
Prohlédla jsem si v rychlosti kostel monumentální velikosti i výzdoby, venku začalo pořádně pršet a na recepci Poutního domu za chvíli zavírali. Přeběhla jsem rychle v dešti do krásně zrekonstruovaného domu. V padesátých letech bych tady našla ubikace internovaných i jejich strážců, jídelnu a kantýnu. Dnes je v přízemí restaurace, technické zázemí, přednáškový sál a kanceláře. Ve vyšších patrech jsou pokoje různé kategorie a cenové úrovně.
Naprosto mě okouzlilo jednání všech, se kterými jsem se tady setkala. Milý úsměv, vlídné slovo. Přitom jsem nepochybně stále vypadala jako čarodějnice, od rána jsem svůj vzhled jistě nevylepšila. Zapovídala jsem se i s panem kuchařem, bylo vidět, že ho práce baví. Bylo po sezoně, ubytovaných tady nebylo mnoho, všude absolutní klid. Pěkný velký pokoj s výhledem na hory, kterými jsem procházela. Za den jsem ušla jen 28 km, ale docela mi to stačilo.
Proběhla jsem sprchou a převlékla se, na okno klepal déšť. Zapnula jsem mobil, vyskočily na mne nepřijaté zprávy. Jedna z nich od Ivy Š., která mne v minulosti provázela kouskem jižní hranice a Weinviertlem. Myslím, že jsem ji pěším cestováním trochu nakazila, domlouvaly jsme se, že by se ke mně někdy připojila. Posílala pozdravy. Neodolala jsem a poslala jí pozdrav z Králíků. Za kopci Orlických hor začíná její kraj a království, má to tady procestované. Odpověď přišla obratem:“ Už se těším, trénuju běhy, nevím ale, zda to bude stačit na potřebnou výdrž. Ještě probereme podrobnosti.“
Bylo rozhodnuto, moc ráda s ní půjdu. Orlické hory na mne klidně počkají i do příštího roku. Jejich přechod je tak akorát na tréning a jak dál, to se uvidí. Pak mi to došlo a musela jsem se začít smát. Pokud dobře počítám, nebude trvat dlouho a věk Ivy bude začínat sedmičkou. A kdy jindy, když ne teď, má vyrazit s batohem, spacákem a tarpem?!
Ráda chodím sama a ráda chodím v dobré společnosti. Je velká svoboda nemuset se nikomu přizpůsobovat a je naopak velká radost sdílet zážitky. Jsou to dvě strany stejné mince. Uvidíme, co přinese čas.
V tu chvíli déšť přestal klepat na okno, mraky se roztrhaly a slunce na chvilku ozářilo hory. Věděla jsem, že se sem chci příští rok vrátit.
Ušla jsem napříč Jeseníky, křížem krážem Rychlebskými horami a přes Králický Sněžník 167 km za 5,5 dne a byla to velká krása. Byl podzim, přesto jsem v horách potkala hodně lidí a setkání s nimi i s přírodou mi přineslo zážitky, pro které se vyplatilo si dojít. Byla to čistá radost. Jedna z nejčistších, co znám…..
