Dáma na rozcestí – do Bílé Vody

Slunce si hledalo cestu do údolí dlouho. Na plachtě tarpu byla rosa, od potoka se zvedal studený a vlhký vzduch. Z vyhřátého spacáku se mi nechtělo. 

Pospíchat jsem nemusela, tentokrát mě k snídani nečekala jen kaše a voda jako předchozí den, ale snídaně v restauraci.

V klidu jsem si vše zabalila, jen spacák a plachtu jsem nechala sušit. V ostatních stanech ještě spali, blížila se osmá hodina a s ní i čas snídaně. Restaurace se pomalu plnila hosty. Ti svatební se od ostatních dali docela pěkně odlišit podle svěží zelené barvy. Většinou před sebou měli hrnky s kávou nebo čajem a uždibovali z pečiva. Ti svěžejší buď nebyli na svatbě, nebo je malé děti donutily jít spát brzy.

To já si snídani opravdu užila a rozhodně jsem se neupejpala. Nahradila jsem myslím několik svatebčanů. Slunce mezitím vysušilo plachtu tarpu i spacák, byl nejvyšší čas vyrazit. Jindy bych už za sebou měla možná první dávku kilometrů, dnes jsem měla ale času dost.  Chtěla jsem jen stihnout otevřené muzeum v Bílé Vodě, což je od Račího údolí kousek, pokud bych si k tomu nepřidala jako vždy nějakou delší a méně schůdnou cestu.

Místo dolů do Javorníku jsem tedy vyšla z údolí napříč vrstevnicemi, pěkně do kopce po prašné cestě až ke kapličce Sv. Antonína. Předchozí den tam svatebčané měli obřad a já si představovala, jak průvod s nevěstou ve střevíčkách a zástupem vyšňořených svatebčanů stoupal v horku do prudkého kopce. Možná to tak bylo kdysi. V dnešních časech je tam asi odvezlo terénní auto. Počasí bylo krásné, svatba romantická a na sociálních sítích bude vypadat skvěle.  Zda to pro společný život bude stačit, to je ale jiná věc.

Kaplička se studánkou za návštěvu určitě stála, slunce bylo ale na obloze zase o něco výš, byl čas jít dál. Do města Javorník se mi zacházet nechtělo, odbočila jsem na neznačenou cestu a město obešla. Na chvilku jsem se zastavila u bývalého pracovního tábora na konci Javorníku, u silnice na Travnou.

Žádný památník tady ale nestojí. Od roku 1939 tady byl tábor Říšské pracovní služby (RAD).  Po připojení Sudet k Říši platila povinnost pracovní služby a tábor měl sloužit právě ke splnění této povinnosti. S vypuknutím války se program zaměřil na vojenský výcvik pro wehrmacht. Po válce byl tábor srovnán se zemí a dnes už na místě nejsou znát ani základy budov.

Odbočila jsem na červenou turistickou značku vedoucí z údolí u bývalého tábora (350 mnm) a vystoupla na pouhých šesti kilometrech do dvojnásobné nadmořské výšky na Vysoký kámen (691 mnm).  V nejprudším stoupání jsem postupně potkala dvě paní středního věku s batohy a psem, dvě mladé holky bez psa, samotnou slečnu s velkým batohem i psem a nakonec dvojici bez psa. Tak to mají být ty utajené hory, kde nejsou turisté. Byl krásný podzimní den a stejný nápad mělo viditelně více lidí. Všichni šli ale z kopce dolů. Jen já si to udělala zajímavé a šla v opačném směru.

  Z červené značky jsem odbočila na zelenou, pěkně lesem, kolem Šafářovi skály. Do plánovaného cíle- Bílé Vody, jsem tak přicházela pohodlně z kopce dolů, okolo zámku, kde sídlí psychiatrická léčebna.  

Možná jsem si ji chtěla prohlédnout opravdu důkladně, protože po prohlídce města mě čekala cesta do kopce znovu okolo léčebny. Park tam mají hezký, to je pravda. Bydlet bych tam ale nechtěla.

Do Bílé Vody mě přilákala především návštěva muzea. Město ročně navštěvují stovky lidí, protože na jeho popularizaci měla velký vliv stejnojmenná kniha, velmi volně inspirovaná osudy řádových sester internovaných od padesátých let do roku 1989 v Bílé Vodě. S románovou fikcí z mnoha důvodů nesouzním, ale asi je dobře, že díky knize do města přijíždí více turistů a nechají tu snad i pár korun. 

Do muzea jsem došla právě, když otevírali po polední přestávce.  Spolu se mnou dorazili i další návštěvníci, právě tolik, aby se vyplatilo mít otevřeno. K  internaci řádových sester už jsem měla načteno dost informací z různých zdrojů, tady mě asi nic nepřekvapilo.  Muzeum se vejde do dvou místností, jednotlivé řády jsou zastoupeny figurínami v řádových oděvech a na stěnách visí panely s texty o historii Bílé Vody, včetně historie pobytu řádových sester. Možná bych si uměla představit expozici, která vypráví více příběhů jednotlivých lidí, protože o tom podle mne historie je. Ale až tady jsem si uvědomila, jaké vzestupy a pády postihly Bílou Vodu v minulosti.  Byla jsem ráda za inspiraci k přemýšlení na dalších cestách. Ještě se k tématu vrátím – až si to po cestě promyslím.

Vyšla jsem z muzea do horkého odpoledne, obešla jsem budovu kláštera Piaristů, který sloužil v minulosti k internaci sester a nyní je téměř prázdný, a zamířila do jediné restaurace – doplnit tekutiny. Restaurace viditelně slouží i jako kulturní zázemí a tak jsem nemohla přehlédnout tabulku se soutěží v počtu čárek mezi Tiborem a Gaborem. Tuším, že Gabor vítězil o parník.  

Cesta z města pro mne vedla opět do kopce. Jen jsem se ještě zastavila na místním hřbitově. Věděla jsem, že je zde pohřbeno více než 700 řádových sester a že na jejich hrobech byly vysázeny růže.  Kvetly ještě i teď, na podzim. Vedle sebe tady ale odpočívají i původní němečtí obyvatelé, řádové sestry a noví obyvatelé.  Osud nakonec měřil všem stejně.

Následovala jsem opět červenou turistickou značku, znovu okolo psychiatrické léčebny a stále do kopce po hranici. Ve stoupání jsem potkala mladou polskou dvojici. Pozdravili jsme se, šli každý jen s malým batůžkem, bylo jasné, že budou mnohem rychlejší. Přesto jsem jim dlouhou dobu stačila, šli přede mnou, nespěchali, a já si vzpomněla na polského obchodníka, jak vyprávěl: „ Starsi i młodsi chodza i tam się poznają a potem sie berzou. Ale ony spolu před sviatbiou ne...“

Jak na tom byla tahle dvojice netuším, ale hravě jsem je předhonila a měla tak stoupání na Borůvkovou horu jen pro sebe. Pěšinka vedla od hraničního patníku k patníku a několik posledních podzimních borůvek se také dalo najít. Stíny se prodloužily, slunce se chýlilo k západu, blížil se večer.

Na vrcholku jsem byla překvapivě sama. V sezoně sem míří turisté z obou stran hranice za vyhlídkou i  borůvkovými knedlíky ze zdejšího bufetu. Ten byl už pochopitelně zavřený.  Na velkém přístřešku byla cedule se zákazem táboření. To jsem rozhodně ani neměla v úmyslu. Jen jsem si v něm odložila věci a natáhla hamaku, protože to se, pokud vím, za táboření nepovažuje.  Pak už jsem vyšla na rozhlednu.

Slunce se pomalu chýlilo k západu a já měla vyhlídku do Polska i Čech jen pro sebe. Po chvilce dorazil starší polský pár, aby se také pokochal západem slunce, o něco později jsem slyšela, že dole u přístřešku je další pocestný a nakonec dorazila i polská dvojice, kterou jsem předešla v kopcích. Ta také vyšla na věž, aby se věnovala polskému národnímu sportu – sledování východů a západů slunce.  Rušno tam bylo - na to, že to mají být opuštěné hory a byl podzim.

Výhled na hory, kudy další dny půjdu, byl nádherný. V dálce se vypínal  Králický Sněžník s rozhlednou malou jako párátko, vedle Klepáč, na něm rozhledna jako špička jehly. Hezké by to bylo, kdybych  tam nemusela v dalších dnech vylézt po svých. Raději jsem se přestala kochat a sešla k přístřešku.

Po západu slunce jsme tam nakonec zůstali jen dva – já a prošedivělý polský chlapík s velkým batohem. Na zločince  nevypadal, ačkoliv - copak já vím, jak vypadá takový zločinec?! Dali jsme se do řeči a trochu to drhlo. Polsky neumím a jemu chyběla v angličtině slovní zásoba.  Tak jsme si jen pověděli, že jde od hranic do Kladského sedla a že to  půjde na pohodu několik dnů.  Bylo vidět, že ultralehkou výbavu moc neřeší a že opravdu nikam nespěchá. Já mu zase popsala, jak jdu okolo republiky už pár let a jak si vážím toho, že můžu jít po obou stranách hranice, aniž by mi v tom překážely dráty. Na tom jsme se oba shodli a pak už jsme si každý udělali večeři a zalezli do spacáků. Já v hamace a on na lavici. Ta s ním vrzala,  trochu to rušilo, mně zase hamaka šustila, nebylo to klidné usínání.  Měla jsem za sebou 30 km v kopcích a docela bych se ráda vyspala.

 Když už se zdálo, že snad i usnu, pod svahem Borůvkové hory dal vědět jelen, že je říje v plném proudu. Řval tak, že se v tom randálu opravdu spát nedalo. Musel to být kapitální kus, s hlasem jako polnice. Vydrželo mu to téměř do rána a takových tam bylo víc.  Usnula jsem až chvilku před svítáním.