Vstávala jsem s prvním světlem. Snídani jsem ošidila, virus z předchozích dnů se nechtěl vzdát bez boje. Už to ale nebylo nic vážného, bylo jasné, že prohrál. Vyšla jsem z penzionu do krásného, nedělního, letního rána.
Městečko ještě spalo. Louky za městem byly mokré rosou, tráva se třpytila ve vycházejícím slunci, na polích dozrávalo obilí, které se vlnilo v ranním větříku. Velká romantika to byla.
Velká romantika by to byla, kdyby mě nezačalo pekelně bolet pravé chodidlo. Puchýř by nevadil, tohle ale bylo něco horšího. Několikrát jsem se zastavila. V horším případě to vypadalo na poškození kloubu v chodidle, v lepším na poškození zpevnění boty, které na kloub tlačilo. Rozhodně se s tím nedalo jít dlouho.
Zastavila jsem před odbočkou do lesa a sundala botu. Noha bolela, trochu otekla a nabírala svěží modrou barvu. Nezbylo, než boty sundat a vyzkoušet, jak se noze budou líbit barefootové sandály. Když v nich mohou indiáni Tarahumarové běhat, tak co bych v nich já nemohla chodit?! Vzpomněla jsem si na Indy ze Slezských Beskyd, kterou jsem potkala o pár set kilometrů zpět u jihomoravských Mikulčic. Ta v sandálech se silnou podrážkou chodí všude, a jak si to pochvaluje!
Vykročila jsem v tenounkých sandálech na lesní pěšinku a bylo to mnohem lepší, než v poničených botách. Noha sice bolela, ale jít se s tím dalo. Pěšinka mě provedla lesem, pokračovala jsem alejí mladých třešňových stromků až ke stájím a ohradám s koňmi u Rotschildova dvoru. Tam pěšinka končila, jít jsem musela po asfaltu a na to barefootové sandály vhodné nejsou. Bylo to ale lepší, než jít bosa.
V obci Bělá bylo na co koukat. Priessnitzové koupele s nedalekým pramenem léčivé vody, labyrint, krásný altán a kostelíček. Zastavila jsem se u lázní na snídani a pokračovala dál.
Zamířila jsem podél hranic k Chuchelné a po nekonečném asfaltu přes Strahovice a Rohov do Sudic, které se nachází ve výběžku zanořeném do polského území. Vstup do obce byl monumentální – už z dálky bylo vidět špičku červeného kostela, který mi připomínal podobné stavby v Německu. Na tak malou obec mi přišel trochu předimenzovaný a pyšný, jak se tam tak vypínal. Prý jde o zmenšeninu dómu v Kolíně nad Rýnem. Možná ho mohli ještě trochu zmenšit. Ale hezký byl, to zase ano.
Ze Sudic jsem si to namířila nejkratší cestou přes polské území zpět do Čech. Rozpálený asfalt mi opékal chodidla přes tenké podrážky sandálů, občas mě míjeli na úzké silnici zběsilí řidiči obou zemí. Snažila jsem se rychle zmizet z jejich dosahu, blížilo se poledne, měla jsem toho dost.
Přestože jsem po polském území šla jen asi pět kilometrů, bylo to zajímavé. Ostře fialový dům nešlo přehlédnout. Říkala jsem si, jestli to byla odvaha, provokace nebo umělecký záměr?
V původním plánu jsem měla obejít Opavu a jít podél hranice co nejdál, abych se co nejdříve vymotala z asfaltového pekla. Teď bylo na čase plán změnit. Svůj pečlivě vypracovaný itinerář jsem si mohla strčit za klobouk. Nebo do bot. Nutně jsem potřebovala koupit nové.
Zastavila jsem se hned v prvním stínu na českém území, poobědvala ořechy, datlovou pastu a iontový nápoj a při tom lovila na internetu možnost ubytování v Opavě. Možností mnoho, všechny vhodné byly ale obsazené. To nevypadalo dobře. Smířila jsem se s tím, že dojdu do města, koupím boty a pokud nenajdu rozumné ubytování, půjdu tak daleko, kam mě nohy donesou.
Vzala jsem to nejkratší cestou na Opavu. Na hlavní silnici mě míjela auta, i v nedělním provozu jsem zahlédla několik s reklamou na fotovoltaické elektrárny. Montéři nezaháleli ani v neděli. Energetická krize někomu přinesla ztrátu, jinému zisk.
Jak jen to bylo možné, utekla jsem z hlavní silnice na vedlejší, ale asfaltu jsem se nevyhnula. Cítila jsem nový puchýř na spodku levého chodidla. Hezké. Budu mít souměrné puchýře na obou nohách.
Bylo krásné letní odpoledne, na okraji polí se ve slunci vlnily vlčí máky a já toho měla dost.
Zastavila jsem se u restaurace v obci Chlebičov. Pití a polévka by se hodila. Venku pobíhaly hezky oblečené děti, nakoukla jsem dovnitř, tam svátečně oblečení lidé. Asi další svatba, stejně jako v Bohumíně. Pozdravila jsem paní provozní a dozvěděla se, že se dnes nevaří, ale pití že mi přinese ven. Ach jo.
Přinesla pití a daly jsme se do řeči. Jestli prý jdu Svatojakubskou cestu – cammino, které vede obcí. Vysvětlila jsem jí, že jdu své cammino podél hranic, že jsem prochodila boty a musím do Opavy pro nové. Rozsvítily se jí oči, ve chviličce se objevila s talířem polévky jako od maminky. Asi mi tím zachránila život.
Ve chvílích, kdy nemusela do sálu, jsme si povídaly o pěším cestování. O tom, jak o kovidu začali s manželem dálkově chodit, že spí pod stanem a o zkušenostech její dcery ze zahraničních cest. Po chvíli paní provozní vystřídala mladá maminka, se kterou jsme probíraly boty na běhání. Došlo mi, že od Třince je to první místo, kde vidím úsměvy cizích lidí.
Povídali jsme si o tom, že v sále není svatba, ale oslava prvního svatého přijímání. Však také nedaleko nás seděl kmotr, okolo šedesátky, s kmotřencem asi devítiletým. Nedalo se neposlouchat. Kmotříček se ptal klučíka, jestli je pravda, že v tom obleku a nových botách lezl na strom. Černé lakýrky se provinile schovaly pod lavicí. Klučík něco zahuhlal. Bylo to jasné. Pravdu říct nemohl a lhát nechtěl. Na kmotříčkovi bylo vidět, že možná trochu závidí. Že by rád znovu lezl po stromech, a třeba i v lakýrkách.
Po jídle jsem nakoukla na internet, zda přeci jen nenajdu volné ubytování v Opavě. Najednou se jako zázrakem ukázalo, že nedaleko nákupního centra mají v penzionu volno. Nezbývalo, než zaplatit a vyrazit směr Opava.
Na konci obce jsem míjela hřiště a na něm hasičskou soutěž. Říkala jsem si: „kostel, hospoda, hasiči. Tady je svět v pořádku“.
V Opavě jsem našla penzion, vlastnili jej starší manželé a za přijatelnou cenu nabízeli pěkné ubytování. Lepší místo už jsem mít nemohla. Došla jsem ve starých botách do nákupního centra a strávila dobrou hodinu v obchodě se sportovním zbožím při vybírání nových bot. Po dlouhém zkoušení jsem ze všech špatných možností vybrala jedny trailové Salomony. Moc spokojená jsem nebyla, ale bylo to stále lepší, než to, co jsem měla na nohou. Chudinky staré šly do koše. Sloužily dobře, ani díry v nich ještě nebyly, taky to se mnou mohly vydržet trochu déle. Nebo jsem měla jít v jiných. Zvorala jsem to. To se v životě občas stává. Mea culpa.
Zbývala už jen večeře, telefonát domů a zalézt do peřin. Za den mi přibylo 36 nových km (z toho 33 v barefootech) a jeden puchýř.
