Dáma na rozcestí – Hledání ráje

Kolem mne tma a vítr, už se mi vstávalo i lépe. Na východě se ale objevil úzký proužek slunce, který sliboval krásný podzimní den. Zabaleno jsem měla za chvilku, ke snídani rychlá ovesná kaše a voda. 

Té už jsem měla málo, na Boží hoře zdroj není, ale i tak to byla snídaně luxusní – s výhledem na východ slunce. Když jsem dojedla, objevila se dámská výprava z Polska. Dorazily právě včas, aby viděly, jak se nad jejich zemí objevil zářící kotouč.

V údolí bylo ještě šero, když jsem scházela z Boží hory. Prošla jsem starým třešňovým sadem, který musí být na jaře, když stromy kvetou, překrásný. Teď byl ale podzim a ze stromů se jen snášelo žluté listí. Městečko Žulová ještě spalo, na hradní věž a k ní přilepený kostelík dopadaly první sluneční paprsky.  Uličky dlážděné žulovými kostkami vedly k náměstí, které jsem ale ráda vynechala.  Kombinace socialistické výstavby se starší zástavbou mě k návštěvě nelákala. Nejkratší cestou jsem to vzala údolím, podél Stříbrného potoka. U potoka se držel studený a vlhký vzduch, byla jsem ráda, že jsem předchozí den nedošla až k přístřeškům, které se v údolí nachází. Rybářská bašta, kde prý mívají skvělé pečené pstruhy, byla ještě, nebo také už, protože bylo po sezoně, zavřená.  Minula jsem dřevěnou chaloupku hluboko v údolí, vypadala romanticky, žít tady asi mělo do romantiky ale daleko. 

Jen o kousek dál pomníček ukrytý v lese připomínal hrob sovětských zajatců, kteří zahynuli ve zdejším táboře za druhé světové války.

Slunce si pomalu hledalo cestu údolím.  Voda mi došla, plánovala jsem, že ji naberu u Nýzerovských vodopádů, kam jsem po chvilce dorazila.

V sezoně tady asi bývá dost turistů, teď jsem vodopády měla jen pro sebe. Nejsou nijak veliké, dá se k nim pohodlně sejít po úzkých schodech až k zátoce vymleté ve skalním masivu. Chvilku jsem tam strávila filtrováním vody, než mě to přestalo bavit.  Vzala jsem tak akorát, aby mi to vydrželo k nejbližšímu prameni. Stejně půjdu stále podél vody, nemusela jsem jí brát moc. Navíc filtr nebyl aktivovaný a tak mi to trvalo déle, než bych chtěla.

Od vodopádů jsem pokračovala kolmo vzhůru, přímo k hranici.  Cesta se zúžila na malou pěšinku vymletou od vody. Na jejím okraji jsem minula skelet srnčí lebky.  Kdo ví, odkud ho sem voda zanesla.

Cesta zmizela a změnila se na potok. Voda si hledala cestu do údolí, nezbylo, než jít vodou po kamenech nebo po strmém břehu.

V nejprudším svahu, kde byl les nejhustší a pěšinka široká tak na dvě nohy, jsem zvedla oči ke stoupání, které mě čekalo. Najednou se kousek před mnou mihl šedý stín. Byl to jen okamžik – a zmizel v hustém lese. Vlk - krásný a mladý.  Nedalo se to splést s ničím jiným. Šedé chlupy, rychlý a lehký běh.  Žádné jiné zvíře u nás tak lehce neběží. Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Pobytové znaky vlka jsem viděla na jaře ve Zlatých Horách, které jsou nedaleko.  Ostatně vlci v naší přírodě už dávno nejsou takovou vzácností, jako tomu bývalo před desítkami let.  Sem, do lesů, myslím patří vlci docela dobře. V každém případě jsem byla za ten zážitek vděčná.

Pokračovala jsem ve stoupání do příkrého svahu, les se rozestoupil a slunce už mělo pořádnou sílu. Pití mi došlo chvilku před tím, než jsem dorazila ke studánce. Voda z ní tekla proudem, ani jsem ji nefiltrovala – byla výborná.

Klikatou zacházku jsem si pro cestu Rychlebskými horami vybrala, abych mohla navštívit i místa, kam turisté běžně nechodí. Proto jsem se z cesty vedoucí ke hranicím zase odpojila a pokračovala po neznačené pěšině o údolí dál.  Les se rozestoupil, krajina jako by otevřela náruč a já se zastavila na okraji louky, kde výhled připomínal ztracený ráj.   Sytá zeleň trávy, zurčící potok, staré ovocné stromy a pod nimi ukryté stavení.

Kdybych tady stála před sto lety, viděla bych úplně jiný obrázek. Les by ustoupil pastvinám a mozaice malých políček. Dolů do údolí by byly naskládány domky, víc než čtyřicet by jich tu bylo, taky škola, kostelík, hospoda, hasičská zbrojnice, dole na potoce mlýn. Cesta do údolí byla kamenitá, občas ji držela zídka z kamenných snosů. S místními bych mluvila německy, protože obec se jmenovala Steingrunde. Těch pár českých celníků dole v údolí by jí říkalo Kamenička, ale sem nahoru z nich skoro nikdo nechodil. Místní znali cesty přes hranice lépe, než celníci, kteří přišli do kraje až po vzniku Československa.  Lidé z chalup v horách nechodili do údolí často. Co potřebovali, si vypěstovali, přestože chudá políčka rodila víc kamení, než obilí.  Chlapi pracovali v lese, někteří chodívali za prací do lomů v údolí nebo za řemeslem za hranici. Těžká dřina šest dnů v týdnu. Nebylo divu, že uvěřili slibům na lepší život v Říši. Za války pak museli mladší chlapi narukovat, žilo se tady bez nich těžce. Po válce se jich hodně nevrátilo, pak odsun, zůstalo jen pár lidí potřebných pro práci v lese.

Kdybych tady stála před padesáti lety, viděla bych už jen ruiny domů. Stavení zničená těmi, co tady nechtěli nebo neuměli hospodařit.  V roce 1961 byla osada československou armádou srovnána se zemí.  To už se jmenovala Kamenné. Osud stejný, jako desítky jiných obcí v pohraničí. Přesto se v dnešních dnech něčím odlišuje.

Na Šumavě obnovuje boží muka v zaniklých obcích Stan Schnedorfer a další dobrovolníci. Novohradské hory mají sdružení Drobné památky nejjižnějších Čech, Osoblažsko zase hnutí Brontosaurus Jeseníky, ti všichni a mnozí další se starají ve svém volném čase o obnovu zaniklých památek. Bývalá obec Kamenné v Rychlebských horách má ale možná něco cennějšího – děti se zájmem o krajinu a historii. Babička jedné ze žaček Montessori třídy při ZŠ Vápenná pocházela právě z obce Kamenná.  To inspirovalo třídu ke společnému projektu, při kterém v průběhu tří let vyčistili studánku, postavili zvoničku i kříž a vybudovali „útulnu“.  Nemyslím, že by šlo o hledání ztraceného ráje. Mnohem víc jde podle mne o hledání kořenů a společné historie – a to má velkou cenu. 

Scházela jsem do údolí po cestě, která pamatovala staré hospodáře a povozy tažené koňmi. Stínily ji staleté stromy, okraje místy držela kamenná zídka. Připomínala mi šumavské cesty vedoucí k mlýnům, které už dávno domlely.

Lesy se rozestoupily, šla jsem okolo pastvin, bylo pozdní dopoledne a slunce hřálo jako v létě.  Procházela jsem Horními Skorošicemi a mířila na Lánský vrch. To je takový docela pěkný kopec u hlavní silnice směrem na Bílou Vodu. Aby byl kopeček ještě hezčí, stojí na něm obří dřevěný stůl a židle.

Jak si tak jdu a přemýšlím, málem se srazíme se starší paní.  Míří přes cestu ke slunečníku, pod kterým sedí u kávy skupinka důchodců. „Nechcete pivo?“, zeptá se. Ještě není ani deset hodin, žádný pivař nejsem, ale najednou jsem měla pocit, že pivo opravdu potřebuji a že bych si neměla říkat o nealkoholické.

Zamířila jsem pod slunečník, kde už seděl manžel od té paní a chlapík v mysliveckém. Všichni tak okolo sedmdesátky. Manželé provozují hospodu, možná spíš klub, pro přátele a pocestné. Paní mi natočila pivo a bylo jako křen! Poprosila jsem ji o dobití mobilu a daly jsme se do řeči. Ptala se, zda jsem vdaná, jestli mám děti, manžela, kam jdu, proč jdu. Takové ty běžné otázky, které zařadí pocestného do správného šuplíčku. Pak už hovor převzal chlapík v zeleném. Prý kam teď jdu. Já, že do Skorošic. „Ale dyť už tam jste! Tady jsou Skorošice!“ Já na to, že to vím, ale já jdu do těch Dolních Skorošic, co je tam ten kopec s nábytkem. „A tak to jo! Tam jezdí hodně lidí. Zrovna včera jsem tam viděl spoustu motorkářů. A přitom taková blbost.“  Ale řekl to mile a s úsměvem.

Pak jsme si povídali o tom, kudy jsem šla, co jsem na cestách viděla a že téměř všude se mi to moc líbilo, jen na Karvinsku tolik ne. „A viděla jste Karvinské moře?“ Musela jsem přiznat, že to jsem minula. Ukázal mi ho na fotkách v mobilu a bylo opravdu hezké. „A Lázně Darkov jste viděla?“ Tak ty jsem viděla a musela jsem také uznat, že park tam mají opravdu pěkný. Ukázal mi ho na fotkách i s obrázkem své kamarádky. On to byl totiž čiperný chlapík a pak ještě chvíli vyprávěl, kde všude měl po republice kamarádky.  Probrali jsme i Starý Bohumín, přiznala jsem, že ten se mi líbil moc. Zasvítily mu oči. Tam sice kamarádku neměl, ale zase tam vezli před třiceti lety žulové kostky ze Žulové. „Oni tam totiž od té doby mají náměstí vydlážděné kostkami ze Žulové!“ Moc pěkně jsme si povídali, když v tom okolo jela dodávka s polskou značkou.  „Už jede!“ Oznámili sousedé jednohlasně. Moc aut okolo nejezdilo, ale zas takové překvapení to snad nebylo.

Po chvíli dodávka jela zpět a zastavila u slunečníku. Z auta vylezl chlapík také v důchodovém věku, co mu chybělo zubů, to nahradil úsměvem. Hned jsem pochopila, proč se na něj těšili. Spustil tak krásnou česko-polštinou, že i já jsem mu rozuměla. Paní domácí bylo jasné, že pak už se ke slovu nedostane, tak se rychle zeptala: „Nudle máš? „A chlapík s úsměvem, že má. Jen co si sedl, dostal sklenku vody a hned se polsko-česky ptal: „Pani, dokad idzies s tym batohom?“ A tak jsem znovu vyprávěla, jak jdu po kouskách okolo hranic republiky a že jsem došla právě sem. Chlapík s úsměvem na to: „U nas ludzie też chodzą, ale gdzieś przychodzą, modlą się i dostaja jeść i spać. A starsi i młodsi chodza i tam się poznają a potem sie berzou. Ale ony spolu před sviatbiou neszukajou, až po  sviatbie!“

Já na to, že u nás silně věřící také chodí na poutě, tam se také modlí a dostanou najíst i přespat, že  chodí starší i mladší, a že se ti mladší také seznamují a pak se berou. Většinou ale u nás lidi chodí na cesty s batohem jen tak a tam že se občas také seznamují. Do dalších podrobností jsem se raději nepouštěla.

Chlapík pokýval, napil se a hned skočil na téma pro ostatní bližší: „Bywo u was lepšie niez u nas w Polsce, ale teraz znowu jest u nas  lepszie.“ Manželé jen stihli přikývnout (před chvílí se vrátili z nákupu v Polsku) a chlapík pokračoval:“ U nas bedziemy miec 13. i 14. dwochod, bo jesť przed wyborami.“ Na to se dostali ke slovu i důchodci, že jejich důchody jsou menší, protože u nás volby už byly a politici si důchodce předcházet nemusí.   

Tak nějak a podobně plynul hovor dál, když v tom paní domácí zjistila, že nemá dovařený oběd, pán v zeleném musí jet zakrmit a polský chlapík za obchodem. Zkrátka správní důchodci - stále v běhu.

Chlapík v zeleném mi nabídl, že mě k Lánskému vrchu doveze. To jsem s díky odmítla, nejdu přeci okolo republiky pěšky, abych se tady nakonec vozila autem! Tak že za mne alespoň zaplatí útratu.  Ať prý na svých cestách vyřídím, že v Rychlebských horách žijí hodní lidé. Zaplacení útraty jsem také s díky odmítla, dluhy po cestě dělat nechci, ale že tady jsou hodní lidé, to ráda vyřídím. Tak vyřizuji: V Rychlebských horách opravdu žijí hodní lidé!

Prošla jsem Horními i Dolními Skorošicemi a pak podél polí, k Lánskému vrchu. Cestu lemovaly šípkové keře a stromořadí mladých ovocných stromků, které zastavilo vítr z polí. Bylo vidět, že tady mají svoji krajinu lidé opravdu rádi a že se o ni starají.

Lánský vrch je turisty vyhledávaný, tentokrát tam ale nikdo nebyl. Jen slunce, vítr a já.  Krásné to bylo.

Krajina s nábytkem - líbí se mi mnohem víc, než rozhledna. Z kopce je do krajiny vidět i bez obří stavby, dřevěný stůl a židle jsou spíše uměleckým artefaktem, pozvánkou k návštěvě krajiny. 

Při své cestě po hranicích jsem se okraje republiky chtěla držet co nejvíc. Tady mi ale hranice nabízela jen nudná pole Vidnavské nížiny. Namířila jsem si to proto nejkratší cestou po silnici do obce Uhelná, kde jsem odbočila k jednomu z turisticky nejvyhledávanějších cílů Rychlebských hor- Račímu údolí.

Račí údolí začíná téměř u polských hranic, kde na svazích Rychlebských hor pramení Račí potok, pokračuje k rozcestí Buk, kde za druhé světové války býval zajatecký tábor amerických letců, a končí před městem Javorník.

Před vyústěním údolí do nížiny před Javorníkem se nachází krásná secesní dřevostavba restaurace Tančírna a jen o několik desítek metrů níže po proudu potoka je penzion a restaurace Isolde.  Ubytování jsem zamluvené neměla, ale říkala jsem si, že by nebylo špatné přenocovat v luxusním přístřešku, s krbem a tekoucí vodou, který se na konci údolí také nachází. Především jsem si chtěla ale prohlédnout budovu Tančírny.

Že je Račí údolí populární, to jsem tušila. Ale skutečnost předčila očekávání.  V okolí Tančírny byly desítky lidí, parkoviště pod ní beznadějně zaplněné auty s poznávacími značkami z celé republiky i zahraničí. V Tančírně se konala obří svatba s mezinárodní účastí a tak byla pro veřejnost otevřena jen kavárna v suterénu.  Prošla jsem mezi skupinkami svátečně oblečených hostů, zahlédla jsem mezi nimi i docela známého českého herce, ovšem moje propocené oblečení i batoh tam vypadaly hodně nepatřičně.  Objednala jsem si kávu a pití. Bylo na čase vymyslet místo, kde přespím. Že to nebude v přístřešku u parkoviště, to už bylo jasné. Svatební hosté byli všude a v přístřešku bych byla jako na divadelním pódiu.  Další útulna byla jen o kousek výš, u vyhlídky Čertovy Kazatelny.  Není tam ale voda, zato tam i v pozdním odpoledni stále chodili turisté.  Klid by tam také nebyl. Budu muset jít dál. Nic mě ale nehonilo, dovnitř do Tančírny jsem jít nemohla, podívala jsem se na internetu alespoň na její historii.

Její historie začala v roce 1906, kdy ji nechal na místě bývalé parní pily postavit vratislavský biskup kardinál Georg (Jiří) Kopp. Podle něj získala Tančírna i své jméno – Georgshalle. Ještě téhož roku získalo biskupství koncesi na restaurační a výčepní živnost.  Počátkem dvacátého století kvetl v Račím údolí čilý společenský život, proto se zde uživilo hned několik restaurací.  Do dnešních časů se z nich zachovala právě restaurace Isolde.

Tančírnu obklopoval park s vysázenými rododendrony a stromy, z nichž některé se dochovaly dodnes. Další historie byla stejná, jako v celém pohraničí.  Za druhé světové války se dařilo udržet provoz jen s obtížemi, po ní a po odsunu německých obyvatel byla ale zásluhou tehdejšího nájemce stále provozována a to až do roku 1954. Po té ji převzal stát, provozovatelé se střídali, objekt chátral a to i po roce 1989. Až v roce 2006 se zásluhou hnutí Brontosaurus a především obce Bernartice podařilo začít s projektem rekonstrukce. 

   Dopila jsem kávu, zaplatila, vyšla ven a ještě jednou si zvenčí prohlédla Tančírnu. Je to nádherná stavba – vzdušná a elegantní. Rekonstrukce se opravdu povedla!

Zamířila do údolí k městu Javorník. Měla jsem od rána v nohách 30 kilometrů a už by mi to snad i stačilo. Nedalo se ale nic dělat, bylo pozdní odpoledne a já měla nejvyšší čas hledat nové místo na spaní. Míjela jsem romanticky vyzdobené louky pod Tančírnou i restauraci Isolde.  Před ní mě zaujaly postavené dva stany.  Hlava sice měla namířeno k Javorníku, nohy ale šly k recepci u restaurace.

Zeptala jsem se na možnost stanování a ono to šlo, dokonce to byla jediná možnost jak se ubytovat, jinak bylo vše obsazené. Dokonce jsem si mohla objednat i snídani, sprcha byla samozřejmostí.  Rázem bylo jasné, kde budu spát! Poprosila jsem ještě o uschování batohu, než si vyběhnu na Čertovy kazatelny a protože, jak už víme, v Rychlebských horách žijí hodní lidé, batoh mi pohlídali a já si šla prohlédnout vyhlídku.

U přístřešku nad vyhlídkou na mne poštěkával pejsek, zdálo se mi, že už jsem ho někde viděla. Však také ano!  V přístřešku seděla dvojice ve středních letech, se kterou jsem se potkala předchozí den na Boží hoře.  Daly jsme se s paní opět do řeči a ukázalo se, že minulou noc přespali také venku, že na Lánském vršku u nábytku bylo obsazeno, ale našli jiné místo a že spaní v přírodě důvěrně zná. Dokonce jsme zjistily, že díky skautingu máme společné známé a už to nebyla paní, ale Iva z Oder. Vyprávěly jsme si o pěším cestování, poradila mi zajímavý přístřešek kousek od hranic, a vůbec to bylo dlouhé povídání. Významné pohledy Ivy partnera nás upozornily, že čas letí a že budeme muset jít -  každá opačným směrem. Tak jsme si jen popřály šťastnou cestu a uháněly dál, den se krátil.

Seběhla jsem do údolí, prokličkovala mezi svatebčany a zjistila, že přístřešek u parkoviště obsadili motorkáři, které bylo slyšet už z dálky. Byla jsem tak ráda, že jsem tam nemusela spát!

 Na recepci jsem si vyzvedla batoh, na místě pro stanování postavila tarp a pak už si jen dopřála luxus teplé večeře i sprchy.

Ve stanech se mezi tím zabydlely dvě dvojice mladých rodičů s malými dětmi a tak jsme šli spát všichni brzy. Na rozdíl od svatebčanů i motorkářů. K nám ale hluk doléhal jen z dálky, byli jsme na nejklidnějším místě z celého okolí.

Před usnutím jsem si promítala celý den: svítání na Boží hoře, cestu údolím a pak vzhůru do hor, setkání s vlkem, krajinu, která byla lidmi opuštěná a znovu nalezená, všechny ty dobré lidi z Rychlebských hor i romanticky vyzdobenou Tančírnu a výhledy na Rychlebské hory. Ráj jsem nenašla, ale našla jsem setkání s krajinou a lidmi. Krásné to bylo. Kdyby tak šel ten den schovat do krabičky na horší časy! Schovám si ho alespoň tady.