Dáma na rozcestí – a válka

Vyprávění o pěším putování po hranicích jsem pro sebe a pár svých známých začala psát v době, kdy se na nás hrnuly ze zpravodajství jen samé špatné zprávy. 

Můj svět ale nebyl jen o koronaviru a válkách. Právě naopak.  Nakonec jsem se tomu stejně nevyhnula.

Zajímají mě příběhy krajiny a lidí v ní.  Těch, kteří v krajině žili i těch, které potkám. Cesta mi přinesla setkání s Táňou a její maminkou Ljubou, které utekly před válkou na Ukrajině. Tady je jejich příběh.

Vyprávěla mi ho  Táňa, štíhlá, tmavovlasá dívka.

Táňa žila v ukrajinském Charkově s manželem.  Je jim okolo třicítky, oba pracovali, Táňa v pobočce firmy s mezinárodním zastoupením. Měli běžné plány jako jiní v jejich věku. 

Nedaleko od nich žila maminka Táni – Ljuba. Drobná, štíhlá, s laskavýma očima. Celý život pracovala v obchodě, začala se chystat na důchod a těšila se, jak se jednou bude starat o vnoučata.

Když v únoru vypukla válka, byl Charkov jedním z jejích hlavních cílů.   Nachází se jen asi třicet kilometrů od rusko-ukrajinské hranice, jde o jedno z největších ukrajinských měst, velká část obyvatel je ruského původu.  To je dost důvodů pro „osvobozování“.

Když byl Charkov ostřelován dělostřelectvem a dopadaly na něj bomby, Táňa a Ljuba si rychle sbalily pár věcí a dvě kočičky a odjely na chatu.  Táni manžel zůstal bránit město.

Maminka Ljuba je původem z Ruska, pochází ze šesti dětí. Pět jejích sourozenců žije v Rusku. Když si s nimi telefonovala, říkali jí: „Přijeď k nám, tady žádná válka není. Naši vojáci vám jedou pomoc osvobodit vás od fašistů.“ Odpovídala jim: „Tady žádní fašisté nejsou. To vy jste napadli nás. Nechte nás v klidu žít!“ Nedomluvili se.

Ljuba, ta drobná a tichá paní, mi rozčileným hlasem říkala: „Vymyli jim mozky! Úplně jim vymyli mozky!“ 

Po několika týdnech se chata dostala mezi dvě frontové linie. Začaly přes ně létat rakety. Opět jim šlo o život, museli znovu utíkat. Vrátily se do Charkova zabalit par věcí. Město bylo ostřelováno, nebylo tam bezpečně. Věděly, že se tam nesmí dlouho zdržovat.

Každá zamířila do svého bytu, domluvené, kdy se jedou.  Táňa si sbalila tašku a před cestou se šla osprchovat – dokud ještě teče voda.  Vtom domem otřásla rána. Skla z oken se vysypala, balkony z domu byly utržené a v místě, kde Táňa s muže  parkovali auto,  byl kráter po bombě. Nebylo na co čekat. Táňa  popadla tašku a ještě s mokrými vlasy utíkala do bytu své maminky. Nedaleko slyšela hlas umírajícího, jak volá: „maminko, maminko!…“

Z Charkova odjely Táňa a Ljuba vlakem do Lvova.  Odpočinuly si a přemýšlely, kam dál. Táňa si vzpomněla, že v centrále firmy v Rakousku je rusky mluvící kolega. Sehnala na něj telefon a poprosila ho o pomoc.

Dál už to bylo jednodušší.  Ze Lvova odjely do Polska. Tam je polský řidič odvezl až do Brna. Ljuba vzrušeně vstoupila do Tání vyprávění: „Takovým velikým autem! Byly jsme tam jen my dvě a on nás zadarmo odvezl takovou dálku!“

V Brně si je vyzvedli Juris s Adélou a ubytovali je u sebe ve Weinviertelu. Právě dokončovali rekonstrukci domečku.

Od té doby v domečku hospodaří spolu. Táňa a Ljuba pomáhají s vařením a v domácnosti. Ljuba si na Ukrajině nestihla vyřídit doklady pro důchod a v Rakousku už ve svém věku žádat o práci nemůže. Táňa se musí rozhodnout, zda zkusí najít uplatnění v Rakousku. Každý den žije obavami o manželův život. Obě se ocitly v podivném bezčasí, kdy se domů vrátit nemohou, ale věří a doufají… Nespočítala bych, kolikrát jsem slyšela slova díků pro Jurise, Adélu a všechny, kteří jim pomohli….

Táňa a Ljuba vyprávěly svůj příběh rusky. Většinou jsem rozuměla, občas jsem se zeptala anglicky a Táňa rusky odpověděla.

Seděly jsme spolu pozdě večer, den už se dávno nachýlil k půlnoci. Kolem nás byla hustá tma, jen obloha byla plná hvězd.   Na konci vyprávění zašeptala Ljuba do tmy: „Chaču damoj, chaču rabotať.“ Nebylo těžké porozumět.

Nebylo těžké dosadit za jméno Ljuby to mé a místo Táni jméno naší dcery. Jaké by to asi bylo, kdybychom žili jen o nějakých 2 000 kilometrů východněji? Sotva plnoletý syn by místo cestování po Evropě musel zůstat doma. Místo knížek by držel v ruce zbraň. Dcera by asi také už nestudovala. Možná by zůstala a věnovala se válečné medicíně. Viděla by věci, které by nikdo vidět neměl. A my s manželem?  Kdo ví…

Podobných příběhů znám mnoho. Co člověk, to příběh.  Znám příběh i takových, kteří umí z válečné situace vytěžit výhody.  Budou to jednotlivci a zcela jistě to budou i země, které si rády ukousnou z koláče války na Ukrajině. Vždycky bude někdo, pro koho je dobře, když je špatně.

Nejhůř na tom budou obyčejní lidé.  Proto je každá pomoc důležitá. I ta nejmenší.