Cesta ze Svatého Tomáše po pěšince na horské louce byla za odměnu. Pak dolů do údolí k bývalé obci Linda. Čistá radost.
Pak nudné kilometry asfaltové silnice. Krátká zastávka u pomníku Antonína Měsíčka:
Nápis:
IN MEMORIAM
Zde padly první výstřely během vyhrocujícího se nacionalistického šílenství, dne 21. 9. 1938. Ze zálohy zde byl příslušníky Freikorpsu zastřelen Antonín Měsíček, četnický velitel z Rychnůvku. Zemřel 23. 9. 1938. To byla první oběť vraždění. Jako odplatu za tento čin položili další lidé své životy v letech 1945 – 1946. Vzpomeňme všech obětí i těch dalších, kteří následovali.
Je dobré si připomenout, jak těžký život tady v pohraničí byl. Každá zaniklá obec je sama o sobě památníkem těch, kteří museli odejít. Památníků českých lidí, kteří při obraně své země zemřeli, nebo těch, kteří se museli z pohraničí nuceně vystěhovat po Mnichovské dohodě, těch je mnohem méně. Přesto to zasáhlo osudy tisíců lidí.
Jak se žilo v Pošumaví na bavorské straně ve třicátých letech, za války i po ní píše ve svých vzpomínkách paní Anna Wimschneidlerová. Podle její knihy Podzimní mléko byl i natočen film. Popisuje, jak po smrti své maminky musela ještě jako malé děvčátko převzít všechnu její práci. Starala se o sourozence, vařila i prala pro velkou rodinu s mnoha dětmi a do školy sotva stačila chodit. Chudá pole rodinu nemohla uživit, měli často hlad, oblečení měli každý sotva jedno. Těžko si představit, jak obrovská chudoba v té době byla v bavorské části Šumavy. Je pochopitelné, že po válce vysídlence nevítali s otevřenou náručí.
Určitě je dobře, že u nás konečně smí vycházet knihy německých obyvatel, kteří popisují své osobní zkušenosti s odsunem z českého pohraničí. Například vzpomínky paní Rosy Tahedlové. Pocházela z Dobré na Šumavě, vystudovala německý učitelský ústav a za války učila na Prachaticku. Po válce nebyla část její rodiny odsunuta. Svoje povolání ale nesměla vykonávat. Její německy mluvící rodina se stala občany druhé kategorie a pracovat směli jen v lese. Většina jejich německy mluvících sousedů byla vystěhována. Noví obyvatelé neuměli hospodařit, domy i louky zpustly. Kontaktů s česky mluvícími lidmi mnoho neměla a pokud ano, tak jí mnoho dobrého nepřinesly. Až v roce 1968 dostali povolení vystěhovat se za svými příbuznými. Její vzpomínky nejsou pro nás vůbec lichotivé.
Vzpomínky na válečnou a poválečnou dobu rodiny pana Měsíčka a mnohých dalších zabitých nebo vyhnaných z pohraničí by byly asi také o dost jiné. Ale o tom historie je. Skládá se z příběhů jednotlivých lidí. Křivdy se staly na obou stranách.
Měla jsem o čem přemýšlet. Cesta po asfaltové silnici byla dlouhá. Odbočila jsem na Liščí cestu vedoucí lesem. Z něj jsem se vynořila těsně u hraničního přechodu Guglwald. Pak po louce k bývalé Lhotě. Už dlouho tady nikdo nešel, tráva mi sahala po pás. Následovalo dlouhé stoupání po silnici na bývalé Kapličky. Mám to tam ráda. Krajina se tam otevírá. Nabízí pohled na obnovenou kapličku a chátrající strážní věž pohraničníků. Kontrast časů. Před několika lety jsme tady s kamarádkou usínaly za zvuků střelby. Ale to už je jiný příběh. Šla jsem dál. Zbývalo dojít už jen kousek na místo přespání.
Do přístřešku jsem dorazila právě včas, abych si stihla udělat večeři a pověsit hamaku. Měla jsem toho dost. Dneska jsem to vážně přehnala. Ušla jsem okolo šedesáti kilometrů a k tomu vyšla nejméně šest kopečků s nadmořskou výškou přes tisíc metrů.
Zalezla jsem do hamaky a spacáku. Komáři se rozhodli povečeřet na mně, přehodila jsem si přes obličej šál od kamarádky a usnula. Komáři naštvaně odlétli. Zlatá kamarádka… Ještě, že tady se mnou nebyla.
