Dáma na rozcestí – a pocestní

Vstávala jsem před svítáním.  Vypadalo to na další horký den. První sluneční paprsky dopadly na louku, která svítila zlatem a vlnila se jako moře. Prchavé okamžiky, pro které se vyplatí si dojít.

Se snídaní jsem nepospíchala,  včerejší večeři jsem trochu ošidila, měla jsem co dohánět.  Kombinace ovesná kaše, ořechy, sušené ovoce a Mana je pro mne na snídani ideální. K tomu čaj, káva, hezký výhled a žádný spěch. Když se to takhle podaří, mám energii na velkou část dne.

Bylo mi ale jasné, že zásoby ostatního jídla se za uplynulé dny ztenčily, budu je muset doplnit, než vyrazím do kopců. Pak už by se mi nechtělo scházet zpět do údolí.  Začala se mnou loučit i plynová bomba. Bez ní si toho moc neuvařím. Mohla to se mnou taky ještě chvilku vydržet, ale v zásadě jsem to čekala,  něco už jsme spolu nachodily. Moc mě to netrápilo.

Vlastně jsem si stejně chtěla udělat malou zacházku. Byla jsem zvědavá na stromovou kapli, oskeruše a výhledy do krajiny, které mapa slibovala.  To je přesně ten důvod, proč si cesty plánuji sama.  Místo na jihovýchod  - ke hranicím a do hor-  jsem zamířila na severozápad. Přes kopec a do údolí.

Ranní slunce zlatavě pohladilo louku, vítr rozvlnil trávu a proháněl se mezi větvemi mladých lip – stromovou kaplí „Ve větru“.  Tuhle kapli v plné kráse zažije až další generace, ale už dnes je to úžasné místo. Antický citát říká: Velká společnost je taková, ve které muži sází stromy, o nichž vědí, že v jejich stínu nebudou odpočívat.  Tady se to podařilo.

O kousek dál mě čekalo první setkání s oskeruší. Starý strom z dálky vypadal jako dub, z blízka měl listy jako jeřabina a pokud by byl podzim, nesl by plody o velikosti malinkatých jablíček.  Na okolních kopcích jsem oskeruší později potkala docela dost – mladé i krásné staré stromy.

Scházela jsem z kopců do údolí, louky vystřídaly vinice.  Slunce už mělo sílu, ve vzduchu jsme cítila vůni, která mi připomněla dávno zasunutou vzpomínku. Cestovali jsme kdysi s manželem, který tenkrát manželem ještě nebyl, s batohy Řeckem. A tam, mezi vinicemi, podobně ráno, stejná vůně. Na kraji vinice rostl velký fíkovník. V Řecku i tady, v podhůří Bílých Karpat.

Po cestičkách za humny jsem došla do středu Radějova. Dokoupila jsem zásoby, doplnila vodu, podruhé posnídala a pak svižným krokem pokračovala údolím po pěšině nad silnicí. Měla jsem se na co těšit. Mířila jsem k vodní nádrži Lučina – ale ne za koupáním. Od nádrže odbočuje cestička vzhůru do kopců. Přes přírodní rezervaci Čertoryje a přes Vojšické louky. Jsou to známé orchideové louky,  ale v původních plánech jsem s nimi nepočítala. Čas orchideí už byl pryč, byla by to zacházka. Teď jsem tudy jít musela a stálo to za to. Byla to neuvěřitelná krása.

Všude byly tisíce motýlů. Jako v nějakém obřím motýlím domě s modrou oblohou místo střechy. Když jsem se občas zastavila, vzácní perleťovci mi přistávali na botách i na batohu, na pěšině jsem se bála, že je zašlápnu. Louky byly místy pokosené, vonělo to tam senem a létem. Jinde byla tráva vysoká po pás a v ní nepřeberně lučního kvítí a odkvetlých vstavačů.

Poslední část stoupání ke slovenské hranici mělo sklon docela pěkné červené sjezdovky.  Ale ty výhledy stály za to! Bylo časné odpoledne, vedro, nejvyšší čas přesunout se do stínu. Věděla jsem o nedaleké studánce. Od Indy jsem se předchozí den dozvěděla, že tam před dvěma dny brala tekoucí vodu. Znamenalo to pro mne vrátit se po hranicích kousek zpátky, dělám to málokdy, ale udělala jsem výjimku. Vody je tady v kopcích málo a v létě má cenu zlata. Studánku jsem našla, ale voda už netekla. Zůstala jen na dně. Na pití jsem s sebou ještě měla, nevyndávala jsem ani filtr, věděla jsem, že ve Vrbovcích vodu doberu.  Jen to bylo varování, že vody bude málo. Většinou si nosím tak 1,5 litru, v horku a kde je vody málo tak dvojnásobek. Možná jsem zbytečně opatrná, ale zatím se mi to vyplácelo.

Vrátila jsem se zpátky na hraniční hřeben. Vystoupala jsem na vrchol Kobyly a zase dolů - na Tři kameny.  Jde o rozcestí s osazenými kameny, které od 18. století vyznačovaly rozhraní panství Lichtenštejnů (Kuželov), Magnisů (Hrubá Vrbka) a Uher (Slovensko). Dřevěný kříž je pak památkou na popravené vesnické zbojníky, které tu zajalo císařské vojsko. Za 2. světové války sloužilo místo k nelegálnímu přechodu hranic a dnes se zde pořádají setkání Čechů a Slováků.

Po cestě jsem potkala slovensky mluvící skupinku mládenců s batohy, šli rychle, jen jsme se stačili pozdravit.  Tři kameny se zdály být opuštěné.  Shodila jsem batoh, procházela si okolí a v tom pod přístřeškem zasvítil žlutý batoh. Patřil k němu chlapík přibližně mého věku, štíhlý, od pohledu zkušený chodec. Pozdravili jsme se a dali do řeči.

Ukázalo se, že ten peloton slovensky mluvících kluků, který mne minul, byla část skupiny Via Slovakia. (Sami  + Gregor) a  žlutý batoh patřil Slavkovi (Slavomír Duchovič). Obchází po hranicích Slovensko (1 800 km v cca 90ti dnech) a připravují tak podobný projekt, jakým jsou u nás Via Czechia  nebo Stezka Českem.  O jejich cestě jsem něco málo věděla ze sociálních sítí, neměla jsem ale čas to sledovat. Dali jsme se se Slavem do řeči, oba trochu na štíru s časem, ale i tak jsme stačili probrat pár zásadních témat jako válku na Ukrajině a geopolitické rozdělení Evropy, hospodaření v lesích, výsadbu monokultur a pár osobních – například že Slavo dal výpověď v práci, aby si mohl splnit sen obejít Slovensko.

K naší diskusi se připojil starší chlapík, který ale chodec nebyl.  Zvolil se dobrovolným správcem “ Tří kamenů“ a zvolil se dobře. Chodí sem občas uklízet po turistech a hlavně na kus řeči. Prý tady potkává moc zajímavé lidi. Tak to bych mu mohla potvrdit.  Se Slavem by se dalo povídat dlouho, ale jemu unikal peloton mládenců a já měla také své plány. Rozloučili jsme se se Slavem a já ještě chvilku zůstala s panem „správcem“. Původně jsem měla v plánu malou zacházku k větrnému mlýnu Kuželov, ale váhala jsem.  Pan „správce“ mě přesvědčil, že to za to stojí a že je tam i otevřené pojízdné občerstvení. Tak to byl pádný argument. Rozloučili jsme se a já si šla zajít do Kuželova.

Kuželovský větrný mlýn pochází z roku 1842, jde o holandský typ s otáčivou střechou a je krásně zrekonstruovaný.  Určitě za návštěvu stojí. V porovnání s jeho slovenským kolegou v Holíči je mnohem autentičtější. Prohlédla jsem si mlýn jen z venku a využila pohostinnosti pojízdného občerstvení. Bylo vedro, dávno po poledni, čekal mě ještě kus cesty. Nejprve k železniční zastávce ve Vrbovcích – nabrat vodu a pak do místa plánovaného přespání.  Zatím jsem si k větrnému mlýnu zašla jen asi 2,5 km, zpět jsem se nechtěla vracet, řekla jsem si, že kus půjdu po silnici, napojím se na polní cestu podél potoka, ten někde přejdu a nebude to zase tak velká zacházka. Tak to se nepovedlo.  Potok přejít nešel, všude močál. Procházka se tak protáhla o 9 kilometrů.

Na železniční stanici ve Vrbovcích už jsem toho měla celkem dost. V nohách za den nějakých 30 kilometrů v horku, byla jsem vděčná za stín a vodu.  Když se mi personál stanice pokoušel prodat jízdenku na vlak, pochopila jsem, že je čas jít dál. Asfaltová silnice vedoucí podél trati se ve slunci roztékala, už jsem se těšila, že z ní za chvíli odbočím nahoru do kopců.

V tom jsem zahlédla po mé pravé ruce jeden malý a dva velké batohy, jak mizí ve křoví u trati. To mě zaujalo. O žádné pěšině jsem tam podle mapy nevěděla, ale bylo jasné, že majitelé batohů mají stejný smysl pro o něco delší a méně schůdné zkratky jako já.   Jenže já už toho měla za celý den dost a méně schůdné zkratky jsem nechtěla riskovat. Pokračovala jsem nudnou silnicí. Batohy se vynořily z křoví.  Aha – před náčelníkem výpravy (menší batoh) se objevil pešunk a koleje. Vzali to po poli – souběžně s tratí. Cesta o trochu méně schůdná, ale rozhodně ne tak nudná jako moje asfaltka. To už jsem viděla, že k batohům patří nohy dlouhé až na zem. Tři kluci šli svižným tempem oranicí. Bylo mi jasné, že se za chvíli musíme potkat na pěšině vedoucí do kopců. Pokračovala jsem svým tempem a čekala, kdy mě předejdou.  A nic. Šli stále za mnou.  Setkali jsme se, až když jsem omylem sešla z pěšinky vyšlapané v trávě. Pozdravili jsme se a já viděla, že to jsou sympatičtí kluci, řekněme tak kolem čtyřicítky. Takový ten typ, co budou mladí kluci i v důchodu. Do něj  měli ještě hodně daleko.   Zastavili jsme se na kus řeči, že by prý rádi došli ještě dnes na Holubyho chatu. Ta je na vrcholu Velké Javořiny. Nic vyššího v Bílých Karpatech už není. Nechávala jsem si výstup až na druhý den, ale myšlenka to nebyla špatná. Pokud bych náhodou udržela tempo s kluky, mohla bych tam s nimi vyjít. V pelotonu to jde o dost lépe. Myšlenka se mihla, ale nechala jsem ji být.   Bylo jasné, že půjdou rychleji, pustila jsem je dopředu.

Náčelník výpravy šel pro mne přijatelným tempem, já se po chvíli zařadila za něj, další kluci za mnou.  Dali jsme se s náčelníkem do řeči a už to nebyl náčelník ale Jirka a jak si tak povídáme, zjistili jsme, že zbytek pelotonu zmizel.  Nebylo kde by zabloudili, jen šli pomaleji.  S Jirkou se povídalo bezvadně, probrali jsme cestování, sportování, práci a postupně se propovídali všemi kopci až na vrcholek Velké Javořiny. Blížila se sedmá večerní, slunce už dávno nepálilo, obloha se zatáhla a slibovala změnu počasí.    

Na Holubyho chatě jsou zvyklí na pozdní pocestné. Je to chata turistická, žádný luxus, ale má své kouzlo.  Něco k jídlu a pití se našlo, čekali jsme s Jirkou na kluky a dobíjeli baterky. Řešili jsme přespání. Nějaký nápad na přespání venku jsem měla, ale v noci mělo pršet, zeptala jsem se paní provozní, zda by náhodou neměla jeden pokoj volný. Moc naděje jsem tomu nedávala, byl pátek večer. „Jeden pokoj by tu byl“ odpověděla paní provozní. „ A byl by i pro čtyři?“ „Byl“.  Dost to vylepšilo situaci. Jen to vypadalo, že budeme mít s pány kluky víc společných zážitků.  Po celodenním cestování v horku budou asi dost… silné…. Mezitím dorazil i zbytek pelotonu – Jarda a Petr.  I pro ně se našlo jídlo, krásně se s nimi povídalo, chytří, vtipní, vypadalo to na dlouhý večer. Paní provozní už vypadala veseleji, zeptala jsem se, jestli by tam čistě náhodou nebyl pokoj jen pro jednoho. Moc toho nenamluvila:  „Byl“. To situaci vylepšilo ještě víc. S kluky jsme tak mohli v klidu sedět, povídat a neřešit, kdy začne pršet. Od Jardy jsem získala novou plynovou kartuši, za to jsem byla hodně vděčná. Kluci jsou ze západní části Moravy, bylo vidět, že se znají dlouho. Povídali jsme o cestování a tak. Prý kolik jsem za ten den ušla. Plácla jsem že padesát, ale cítila jsem se na šedesát. Až později jsem zjistila, že jsem ušla jen čtyřicet sedm. Stačilo mi to úplně. Za dva dny bez pár kilometrů stovka, v horku a kopcích.

Nechala jsem pány kluky sedět dál a šla jsem spát. Jen jsme se domluvili, že se potkáme ráno u snídaně. Ten luxus! Sprcha, elektřina a snídaně!

Na střechu začal bubnovat déšť.