Dáma na rozcestí – a každý to tak nemá

Bouřka v noci prošla krajinou a zanechala po sobě čistý vzduch a pokácené stromy.  Probudila jsme se do krásného rána.

Nebylo kam spěchat. Ostatně vrzající achilovka by mi to ani nedovolila.  Čekalo mě jen asi 25 kilometrů, ale po asfaltu. Odklonila jsem se trochu od hranic a od kempu Apollo jsem to vzala naučnou stezkou Lužní les do Břeclavi.  V protisměru jsem potkala šedovlasou paní s batohem a turistickými hůlkami, viditelně na podobné procházce jako já. Ovšem šla rychlostí rychlíku šinkanzen. Jen jsme se stačily pozdravit.

V Břeclavi jsem doplnila zásoby a pak  zamířila k oboře Soutok.  Ta je největší oborou v české republice a podstatným způsobem ovlivňuje využití území mezi soutokem Dyje a Moravy. Území kdysi porostlé hustým lužním lesem, úrodný trojúhelník lidmi osídlený od pravěku.

Ve špičce pomyslného trojúhelníku se nachází nejcennější část lužních lesů, které se trochu nadneseně říká „Moravská Amazonie“.  Podobně jako celá západní hranice se i tato část nacházela v pohraničním pásmu. Přestože jde o unikátní celek lužních lesů, status ochrany  mají jen  vybrané lokality - maloplošná zvláště chráněná území.  To mi přišlo zvláštní. 

Při cestě po hranici od Železné Rudy až sem, k nejnižšímu bodu České republiky, jsem procházela  národními parky i chráněnými oblastmi, kde často klíčová území byla  právě ta v bývalém pohraničním pásu.  Ochranu měla ale území jako celek. Při pohledu na mapu mně vrtalo hlavou, proč je to na Soutoku jinak.

V případě území Soutok se  dlouho uvažuje o vyhlášení národního parku nebo chráněné krajinné oblasti. Sleduji to jen jak poučený laik. Nijak přehnané nadšení jsem v téhle věci nezaznamenala.  Spíš rozpaky.  Chtěla jsem si tedy udělat vlastní obrázek. Proto jsem zamířila oborou Soutok přes  Pohansko a zámeček Lány do Lanžhota. Další den jsem si celý nechala na prozkoumání Soutoku.

Lovecký zámeček Pohansko stojí přímo na valu staroslovanského hradiště.  Na loukách před ním probíhal archeologický průzkum za pečlivého dozoru čápů. 

Za zámečkem, na břehu rybníka, je kovová plastika.   Tuším, že autorem bude Lubo Kristek. Jeho rukopis je dost jasný. V předchozím roce jsem se v Podhradí nad Dyjí setkala s jeho sochami poprvé a rozhodně zaujal.

Naopak asfaltová cesta podél hranic mě nezaujala. Klasická „signálka“, jakých jsou podél západní hranice stovky kilometrů. Tady je ale lemovaná rozlehlými loukami. Jde o bývalé pastviny s osamělými duby nebo jejich pozůstatky.   Některé duby mi připomínaly ty ze „Schachten“ na německé straně Šumavy.  Historii mají podobnou – jsou to vítězové boje o přežití na pastvinách.  V korunách hnízdili čápi a bylo na co koukat.

Za pozornost stál i zámeček Lány.  Tady ale prezidenta nepotkáme, nejsou Lány jako Lány…

U zámečku jsem zavolala paní správcové do turistické ubytovny v Břeclavi, domluvily jsme si čas příchodu a já věděla, že už nikam pospíchat nemusím. Odbočila jsem na boční cesty, které byly lemované dubovým nebo topolovým stromořadím, občas mokřad, tůň nebo strouha.  Procházela jsem krajinou připomínající Třeboňsko.   Překvapilo mě množství uschlých nebo popadaných stromů. Něco měla na svědomí včerejší bouřka, tak silná ale nebyla.

Vysvětlení se mi dostalo až odpoledne od paní správcové na ubytovně. Před týdnem prošlo okolím Lanžhota tornádo.  Vstup do lesů byl zakázán s výjimkou hlavní cyklotrasy. S padajícími stromy mám své zkušenosti, riskovat jsem nechtěla, ale měnit plán na druhý den také ne.  Probraly jsme moji plánovanou trasu k Soutoku.  Bude stačit vynechat některé boční cesty, větší cesty už budou odklizené, jezdí tudy lesáci i naftaři.  Rozumný kompromis.

Paní správcová byla vlídná, ubytovna už méně. Slouží současně jako zázemí pro stavební firmu,  k ubytování ukrajinských uprchlíků i pro turisty.  Letní slunce ji rozpálilo, k večeru jen zvolna vychládala.  Nevadilo mi to. Zůstávala jsem jen dvě noci a přes den jsem stejně byla pryč.  Na rozdíl od ukrajinských uprchlíků.  Tři generace žen v jedné malé místnosti, dveře otevřené aby ji alespoň trochu vyvětraly.  Místo pračky umyvadlo ve společných sprchách, společná kuchyňka na chodbě, děti pobíhající venku na hřišti. Pomalu tekoucí čas.  Čekání na konec války, na zázrak, na návrat domů, na rozhodnutí zůstat? 

Tma přicházela pomalu, měla jsem čas dopřát achilovce ledování a klid. Druhý den bude odpočinkový. Půjdu něco málo přes třicet kilometrů, ale jen s lehkým batohem.  Vážila jsem si toho, co mám. Že můžu jít kam chci a že se po čase můžu vrátit domů. Každý to tak nemá.