Kdysi jsem četla, že Bílé Karpaty jsou hory pro začátečníky, hory ideální na výlety pro děti. Na tuhle hloupost jsem si pokaždé vzpomněla, když jsem lezla do zvláště výživného kopce.
Nejsou to sice žádné velehory, ale že by to byly hory pro děti? Prudká stoupání i klesání, málo vody, občas spadlé stromy. Znám i lehčí cesty po horách.
Až mezi Študlovem a Valašskými Klobouky jsem to pochopila. Mírné kopečky, zajímavé výhledy, rozhledna. Tady se dá chodit opravdu snadno.
Kousek pod rozcestím červené a zelené cesty pod vrchem Požár je pozorovatelna Durch. Vznikla z iniciativy firmy Janošík, která pod kopcem vyrábí okna a dveře. Zrušili billboardy, které výhled na krajinu jen zaneřádí. Z ušetřených peněz vyrobili a citlivě zasadili do krajiny multifunkční objekt, který je současně dřevěným artefaktem, pozorovatelnou, útulnou a obří televizní obrazovkou s programem, který se neomrzí. Strávila jsem tam sledováním vysílání Televize Bílé Karpaty dobrou hodinku – a bez lidí.
Jen o kousek níž je poutní místo Dělanovec, které je zasvěcené Panně Marii. Ještě o kousek níž se nachází přírodní rezervace Ploščiny – horské pastviny s výskytem orchidejí i jalovců a na ně navazuje první soukromá přírodní rezervace Ščúrnica. Pozemky od soukromých majitelů vykoupila místní organizace Českého svazu ochránců přírody, která se o území i stará. Jen o kousek dál je na vrchu Královec umístěna stejnojmenná rozhledna. Na pěti kilometrech mezi rozcestím pod Požárem a okrajem Valašských Klobouk je toho k vidění hodně. V sezoně tam chodí i dost lidí. Zdá se, že přírodě to příliš nevadí. V místě s největším provozem si tam u cesty jen tak klidně stála a zdravila pocestné – vzácná a obří - lilie zlatohlavá.
Říkala jsem si, že lepší rozloučení s Bílými Karpaty si nemůžu přát. Sešla jsem do údolí a prošla si náměstí ve Valašských Kloboukách.
O několik dnů později tudy budeme s manželem projíždět na kolech. Navštívíme i zdejší muzeum – k upřímnému překvapení místních pracovníků. („Vy opravdu chcete jít do muzea?! Ale to si budete muset koupit vstupenky. A chcete ho vidět celé?“). Davy návštěvníků sem asi nechodí, nafasovali jsme štos vstupenek po desetikorunách a prošli si muzeum od sklepa po půdu a pak i nedaleký Červený dům. Od archeologických vykopávek, přes výstavu laskavých obrázků pátera Vitoula až po etnografickou expozici. Rozhodně to stálo za to.
Na mne ale ještě ten den čekal pěší přesun do hotelu. Vzala jsem to oklikou, přes kopce a lesy. Možná jsem si do hotelu ještě kus lesa i přinesla ve vlasech. Paní recepční mne probodla rentgenovým pohledem. Nedivím se jí. Viděla jsem se v zrcadle: zablácené boty, levá ještě se zbytky po koupeli v zelné polévce, krátké kalhoty, propocené triko i batoh. Takhle dáma do hotelu nechodí.
Vysvětlila jsem jí, že manžel přijede později, protože jede přes půl republiky autem, zatímco já jdu pěšky, tak jsem u nich rychleji. Rozhodně jsem ji zaujala. V očích se jí objevily otazníky:
-„Aha. A odkud jdete?“
- „Ze Znojma“.
Už dlouho jsem neviděla tak vykulené oči!
Přiznávám, udělalo mi to radost. Ušla jsem příjemných 356 kilometrů se zacházkami do Rakouska i na Slovensko a užila jsem si to. Hned bych šla dál. Ale jsou i důležitější věci…
Došlo mi, že počty nachozených kilometrů pro mne už nejsou důležité. Mnohem důležitější bylo setkání s krajinou, s lidmi a jejich příběhy. Pokaždé se něco naučím.
Ten večer si pro mne Bílé Karpaty přichystaly ještě jedno překvapení. Rozloučily se se mnou tímhle pohledem:
Dobře jsem věděla, že se neloučíme na dlouho. Ještě si tady zajezdím na kolech a za nějaké dva, tři týdny se vrátím na konec Bílých Karpat - do Střelné, abych došla ještě o kousek dál. Tam, kde se mi bude další rok dobře začínat.
