Dáma na rozcestí – a cestou čtyř kamenů: Kámen čtvrtý

Mířila jsem přes hranice do Rakouska na čtvrtý kámen – Mandelstein (874 mnm). Nachází se téměř na hranicích a bývá z něj krásný výhled do Čech. Pod vrcholem je památník obyvatel vysídlených z Čech. 

Právě z vrcholu  Mandelsteinu  se mnozí z nich koukali do míst, kde stávaly jejich domy.

Ve stoupání  ke hranicím kolem mne profrčela parta českých cyklistů na elektrokolech.  A v opačném směru  rakouští cyklisté. Provoz jak na cyklodálnici. Uháněla  jsem do kopce. Zdálo se mi, jako by moje funění mělo ozvěnu.  Nebyla to ozvěna.  V závěsu za mnou jel cyklista na klasickém kole. Když  mě přeci jen dojel,  volal: „ Nejeli tudy nějací cyklisté?!“   Jak z pohádky O perníkové chaloupce: „Osobo, nešly tudy nějaké děti?!“  Odpověděla jsem : „I jeli (v duchu dodala: panáčku). A měli elektrokola. Vám ho nedali?“ Pán mezi  funěním odpověděl: „Ne, já jedu za vlastní!“  Tak to nebylo fér. Politovala jsem ho. Ale na druhou stranu on dobije své baterky  v nejbližší hospodě,  zatím co oni se musí bát, jestli jim vydrží  na celý den.  Na vrcholu na něj počkali a já se od pelotonu odpojila – na pěšinu  podél hranic a dál na Mandelstein.

Nebe bylo zatažené, nepršelo, šlo se krásně až na vrcholek.  Nikoho jsem nepotkala.  Právě když jsem se chystala vejít na kovovou vyhlídkovou plošinu, zahřmělo.  Nechtěla jsem se stát bleskosvodem a zbaběle jsem prchla.  Výhled do Čech jsem si odpustila.  Seběhla jsem níže, protáhla se kamennou bránou a uháněla podél hranic do údolí.   Hřmění se vzdalovalo, už jsem nemusela pospíchat. Čekal mě závěrečný úsek  do Veveří. V klidu jsem mohla jít a přemýšlet si o krajině a  jejích lidech.

Vzpomněla jsem si na vyprávění  známého o jeho babičce z Veveří u Nových Hradů. V předválečné době  zde téměř všichni mluvili německy.  Do roku 1918 nerozlišovali českou a rakouskou  stranu hranic.  Bylo to pro ně jedno území.  Na bohoslužby chodívala babička  podle počasí – na rakouskou  nebo  na českou stranu - do Nových Hradů.  Je dost možné, že tam v kostele potkávala i jednoho mládence, který pocházel z nedalekého Údolí u Nových Hradů. Byl o mnoho let mladší. S počátkem války se babička odstěhovala s rodinou z Veveří do Českých Budějovic.  Mládenec, který se jmenoval  Franz Wagner,  musel v pouhých 17ti letech narukovat do války.  Jako jeden z mála jeho generace ji  i přežil.   Ti dva se pravděpodobně už nikdy nepotkali.  Paní se domů na Veveří po válce už neměla kam vrátit.  Podobně i mladý muž. Jeho domov  v Údolí u Nových Hradů  skončil v roce 1948. Zemřela mu maminka  a  on se zbytkem rodiny odešel do Rakouska. Do rodného kraje se vrátil až téměř po padesáti letech – jako Páter Bonfilius Maria.  Z jeho  přátel a známých z mládí  tady téměř nikdo nezůstal. Zasloužil se o obnovu kláštera servitů i svěřených kostelů a kaplí.  S jeho úmrtím pak skončilo i stovky let trvající působení servitů na Nových Hradech.

Mezi lidmi na obou stranách hranice zanechal  silnou vzpomínku. Na jeho památku  vznikla  Stezka  Pátera Bonfilia.  Vede  okolím  Nových Hradů přes zaniklé Vyhlídky, Veveří, Mýtiny až do Jedlice  a pod vyhlídkou Mandelstein.  Je to ta cesta, po které jsem právě šla.

Bylo časné odpoledne, když  jsem dorazila do kempu na Veveří.  Šlo to nějak rychleji, než jsem předpokládala.

 Kdysi už  jsem tady  přespala v chatce.  Není to žádný luxus, ale zase tady  nehrozí ani diskotéka a davy lidí. Do města se mi ještě nechtělo. Trochu jsem doufala, že bych si mohla usušit provlhlý spacák, oblečení i mokré boty. Střecha nad hlavou by se mi hodila.   Chatička byla volná, to mi udělalo radost. Bylo vidět, že pan správce v sezoně neví kam dřív skočit.  Provozuje současně i zemědělskou farmu.  Recepce  kempu je v jediné budově, která na Veveří zbyla z původní obce – v bývalé škole.  Okolo  pěkná louka, lesík  a rybníček,  občerstvení  i posezení u  ohně.

 Vyšlo slunce, provlhlé věci se sušily.  Měla jsem čas ještě si vyjít -  na Mýtiny. Bývalá obec leží na  Stezce Pátera Bonfilia. Kopce se tam rozestupují a nabízí  výhled na klášter v Dobré Vodě. Opravená silnice s mladým stromořadím.    Opravovaná kaple a kaplička.   Dětská houpačka na staré lípě u kapličky.  Společenství  lidí, kterým stojí za to starat se o drobné památky v krajině i pro další generace.  Tohle místo stálo za návštěvu.

S kamarádkou jsme byly domluvené  na setkání druhý den v Nových Hradech. Těšila jsem se na  posezení v mé oblíbené  cukrárně u hradu. Večer jsme telefonicky doladily detaily a já se začala těšit  opět na společné cestování, které mělo začít stylově – u kávy.  Čeká mě zase veselé putování s kamarádkou zalité sluncem. Nebo snad ne?!