Dáma na rozcestí – a cesta na Soutok

Soutok Moravy a Dyje, území kdysi porostlé hustým lužním lesem, úrodný trojúhelník lidmi osídlený od pravěku.

Špička trojúhelníku je častým cílem cyklistů. Na soutoku obou řek si udělají krátkou zastávku a pak frčí dál.  Trojúhelník je protkaný asfaltovými a zpevněnými cestami, pro cyklisty ideální.  Podobně jako na Novohradsku i tady sloužily asfaltové silnice pro lesníky i pohraniční stráž.  Obě území byla po dobu Železné opony přístupná jen na povolení.

Pěšky sem chodí málokdo. Znamená to ujít něco přes třicet kilometrů. Je to ale příležitost vidět věci, které na kole neuvidíte.

Z Lanžhota jsem vyšla brzy ráno, svítalo, chystal se další horký letní den. Před týdnem se územím přehnalo tornádo, před dvěma dny bouřka. Na většině území byl zakázán vstup do lesů, musela jsem vynechat boční cesty.  Vzala jsem to tedy nejkratší cestou k hájence Dúbravka. Po cestě bylo na co koukat. Smíšené lesy, porosty dubu letního,  tůně a říční ramena. Krajina podobná té na Třeboňsku. 

U hájenky  mě za plotem pozdravili dva pruhovaní kamarádi.

Odbočila jsem na cestu vedoucí k Ruským domkům. Začalo přibývat popadaných stromů. V křoví se mihlo daňče. Šla jsem podél  strouhy  plné vody, když se pár metrů ode mne vynořila bachyně s mladými. Byli mnohem menší, než ty od hájovny. A nebyli za plotem. Dělila nás jen strouha. Bachyně si mne prohlédla, zafuněla….a odklusala do hustého lesa, následována potomky v pruhovaných pyžamkách.  

Na zvýšení adrenalinu to stačilo, k Ruským domkům jsem došla rychle. Dnes se tam pálí dřevěné uhlí. V minulosti sloužily jako vojenská rota pohraničníkům a v ještě dávnější minulosti (od roku 1873)   v těch místech stály skutečné ruské domky, které nechal hrabě Lichtenstein převézt ze světové výstavy ve Vídni. Tam je dovezl car Mikuláš. Větší dům byl po válce zbourán, menší slouží jako hájenka Dúbravka dodnes. 

Popadaných stromů přibývalo, nezbývalo než se držet hlavních cest. Nejkratší cesta byla po bývalé signálce, souběžné s tokem Dyje.  Tam mě pozdravil dudek.  Naposledy jsem ho viděla před roky na Třeboňsku. Po obloze kroužil luňák, v louce se procházeli čápi. Ornitologický ráj.

Louky přešly v hustý lužní les, po povalovém chodníku jsem došla k historickému hraničnímu kameni. Byl osazen za vlády Marie-Terezie a nese na stěně nápisy GRANITZ CORRECTIO MARTHER REGNANTE (Oprava hranice za panování Marie Terezie), pak zkratku M. M. M. což značí MILLIARIUM MARCHIONATUS MORAVIAE (Hraničník Markrabství moravského) a letopočet 1755.

Soutok Moravy a Dyje  je současně trojmezím (setkává se zde hranice České republiky-Rakouské republiky-Slovenské republiky) a současně nejnižším místem Moravy. Na slovenském břehu se dala zahlédnou další ze soch s nezaměnitelným rukopisem Lubo Kristka.

Soutok je častým cílem cyklistů, turistů v sezoně tady bývá hodně.  Já měla ale to štěstí, že jsem dorazila v pozdním dopoledni, byl všední den a nikde nikdo.  A ještě lepší bylo, že tady po turistech nebyly ani odpadky.    

Cesta zpět – lužním lesem.

Vracet jsem se musela stejnou cestou – lužním lesem, pak otevřenou krajinou  po signálce na Košárských loukách.  Na břehu Dyje se nedal přehlédnout vysoký dřevěný kříž.  Vysvětlení k němu bylo o pár metrů dál na informační tabuli: „ Smrt na hranici. Dva otcové uneseni nebo utopeni? Stopy naznačují vraždu na české hranici. Velký článek na první stránce rakouských novin Bild - Telegraf z 9.října roku 1956 popisuje, jak na zmizelé muže už od 3. srpna, tedy  dva měsíce, čekají manželky a tři děti. Vše utajit! Československé úřady neodpovídaly na dotazy rakouských příbuzných ani na oficiální rakouskou nótu. Po deseti letech byli oba zmizelí muži prohlášeni za mrtvé.  Zastřeleni. Dokumenty překvapivě nalezené v Česku ukazují, jako oba rybáři skončili – zastřelili je českoslovenští pohraničníci při rybaření v hraniční řece Dyji. Na rozkaz z nejvyšších míst byl incident přísně utajen a muži tajně pochováni. Hrob nalezen po třiapadesáti letech. Na základě téměř detektivního pátrání bylo v roce 2009 nalezeno místo, kde byli oba muži pochováni. Uložili je do společného hrobu na městském hřbitově v Břeclavi.

 I to je naše historie….

Odbočila jsem z bývalé signálky na protipovodňový val. Rovný jako stůl, vyvýšený nad krajinu. Minula jsem jedno z míst, kde se těží ropa. Takové malé ropné políčko. Spíš záhumenek. Malý, ale náš. Ztrátové to patrně nebude.

Z protipovodňové hráze jsem měla dobrý výhled. Za plotem obory důstojně kráčely dvě bachyně s houfem mladých. O kus dál se páslo stádo daňků a přímo vedle mne se vynořilo mladé daňče. Tolik daňků najednou jsem viděla naposledy na zámku Blatná. Připadala jsem si jako na safari.  Zvěř byla zjevně na lidi zvyklá. V lesních průsecích i na okraji valu stály kazatelny. Tady musí být lovy mimořádné.

Po cestě po hrázi jsem měla čas přemýšlet. Zásahy v krajině, které byly udělány  v meziválečném období a především pak  od sedmdesátých letech minulého století, aby se zabránilo přirozenému rozlivu povodňových vod, jsou nepřehlédnutelné. V důsledku opatření v povodí Moravy došlo údajně k poklesu hranice vody až o 1,5 m. Bez pravidelného zavodňování začaly staleté stromy hynout. Některé v důsledku nedostatku vody, jiné oslabením a houbovými chorobami. V posledním dvacetiletí je budován systém zavodňovacích objektů, které umožňují řízené zaplavování území.  Pro mnohé stromy už je ale pozdě.

Byla jsem ráda, že jsem si o celém území mohla udělat obrázek.  Přečteného k tomu mám dost – od historie území, zkušenostech starých lesníků až po vyjádření ochranářů a samosprávy.  Řekla bych, že už tuším, proč se tady ochrana území zadrhla. Jsem ráda, že jsem si mohla udělat svůj – nekorektní a neobjektivní – názor.