Dáma na rozcestí – a bylo nebylo kdesi za hranicemi

Na cestách je to jako v životě – nahoru a zase dolů. Nic z toho netrvá věčně. Někdy se to za jeden den stačí prostřídat hned několikrát.  

Slunce nakouklo přes okraj hamaky,  bylo krásné letní ráno a já věděla, že se vstáváním nemusím pospíchat. V klidu jsem si zabalila a vrátila se k řece.

Na břehu Dyje jsem si udělala snídani a užívala si ticho a pohodu, kterou nenajdete v žádném luxusním hotelu.  Větřík čeřil hladinu, vážky poletovaly nad vodou, u břehu se míhaly malé rybky, ticho a klid daleko od lidí.  

Měla jsem před sebou jen asi 25 kilometrů a setkání, na které jsem se těšila několik měsíců.

Mám kamarádku Ivu, poznaly jsme se v práci. Už roky spolu nepracujeme, ale v kontaktu jsme stále. Vídáme se málo, bydlíme napříč přes celou republiku.  Máme leccos společného. Místo cvičení v posilovně pracujeme na zahradě, obě chodíme běhat, obě sdílíme podobné hodnoty.  Na rozdíl ode mne má ale odvahu kaskadéra. Kdysi svoji kariéru nechala vystřelit do vesmírných výšin VIP a před hledáčky televizních kamer aby se po několika letech  snesla v turbulencích opět do sféry zdravého rozumu.  Od té doby jsme se občas cíleně potkaly na konferencích a vzácně i u sebe doma. Občas si telefonujeme, posíláme fotky, víme o sobě i o svých nejbližších. Má v životě přede mnou nějaký ten rok náskok a tak se od ní občas učím.

Když jsme spolu před několika měsíci telefonovaly, zmínila se, že si dcera s manželem koupili domeček v rakouském Weinviertlu, kousek od hranic a že se tam občas setkávají. Bylo mi jasné, že po hranicích tam někde někdy půjdu. Domluvily jsme se na vojenské operaci:  za několik měsíců se setkáme v den D na místě M.  Později jsme si ještě upřesnily hodinu a bylo naplánováno. Dnes byl den D a mířila jsem na místo M. Tedy nejprve jenom do Nového Přerova a pak do rakouské vesničky na místo M.

Byl horký letní den a já nespěchala. Kdykoliv jsem někoho potkala, usmíval se na mně. Trochu jsem znejistěla, pořádně jsem si prohlédla boty i oblečení, jestli se mnou nejde ještě třeba zbytek té včerejší nešťastné zelné polévky. Pak mi to došlo. Nebylo to zelí! Já se celou cestu smála od ucha k uchu!

V Hevlíně jsem dokoupila zásoby a přesunula se po rozpálené cestě na okraj městečka.  Vylezla jsem  na ornitologickou pozorovatelnu a sledovala, jak na obloze krouží luňák a v mokřadu rejdí lyska s mladými.  Lehla jsem si na lavičku ve stínu a poslouchala šumění rákosu ve větru. Bylo to jako šumění moře. S trhnutím jsme se probrala ze siesty. Něco mi říkalo, že mám zapnout mobil. Místo obvyklých pracovních hovorů tam blikla jen zpráva od kamarádky. Už dorazila do Rakouska.  Siesta tím skončila a já vyšla ze stínu do rozpálené krajiny. 

Vzala jsem to nejkratší cestou do Nového Přerova a byla to cesta pekelná. Asfaltová cyklostezka rovná jako pravítko se rozpálila,  boty jako by se do asfaltu propadaly.  Viděla jsem nepočítaně mrtvolek zvířat přejetých zemědělskou technikou: srnče, lišku, zajíce,  ptáky i plazy placaté a vysušené.  Cesta jako z hororu. Humor mi došel.

Začala mě bolet pravá achilovka. Ozývalo se v ní známé vrzání. Diagnóza byla jasná: přetížení vlivem špatné mechaniky pohybu a tvrdým povrchem cesty.  Šlacha otekla a nemohla se vejít do pouzdra. Léčení také jasné: chladit a nechodit. Nic z toho jsem jí nemohla poskytnout.  Vody už jsem měla jen trochu a dojít jsem musela.  

Bylo to už jen nějakých 14 kilometrů, ale stály za to! Když už mě asfaltová cesta rovná jako pravítko opravdu hodně nudila, vytáhla jsem Italsko –český slovník a četla si.  Někdo poslouchá hudbu, jiný mluvené slovo, já šetřím baterku v mobilu a čtu si slovíčka.  Jinak jsem téměř normální.  Slovník je to kolibří.

Ostatně lidé si s sebou berou na cesty mnohem větší hlouposti: spoustu oblečení, věci na „co kdyby“, svoje obavy a strach.  Kolibří slovník je proti tomu jako pírko.

Ještě nebyly ani čtyři hodiny odpoledne a došla jsem do Jáňova dvora v Novém Přerově. Měla jsem dost. Cítila jsem se jako „stařenka sešlá ušlá“. Taky jsem tak asi vypadala. Poslala jsem zprávu kamarádce.

 Věděla jsem, že je tady restaurace a případně i možnost stanování.  Místo je to přívětivé, majitel také. Mrknul na můj propocený batoh a zeptal se: - „Na Stezce Českem?“ Usmála jsem se: -„ Kdepak, na své vlastní.“

Ráda jsem si ale prohlédla prostor pro stanování.  Velká zahrada se stodolou, pěkně upravená,  poskytuje to, co na cestách občas potřebujeme: hygienické zázemí a elektřinu. Já to ale tentokrát  nevyužila. Zato jsem využila nabídku polévky. Prý mají moc dobrou zelnou nebo vývar.  Pohled na levou botu mi jasně říkal, že zelňačka to dnes nebude.

Dvůr byl plný cyklistů, pomalu jsem jedla a čekala na kamarádku.  Delší dobu jsme se neviděly, je v důchodu, ale nebyl čas. Celé roky byla vlastně stejná: sportovní postava, krátké prošedivělé vlasy, brýle.  Nikdo takový tady ale nebyl. Jen dorazili další cyklisté a  běžkyně odhadem tak čtyřicátnice,  blondýna s vlasy do culíku, krátké běžecké kalhoty, sportovní boty, běžecké triko, černé sportovní brýle.  Zamířila ke mně. Poznala jsem ji, až když si sundala sluneční brýle.  Musela jsem se smát.  Pokud tohle s člověkem udělá důchod, tak to by tedy šlo! 

Probraly jsme pár zásadních témat, jako běžecké boty a hodinky a taky pár nepodstatných. Například že v domečku u dcery je právě trochu víc lidí různých národností a že tam shodou okolností zrovna montují nábytek, takže všichni mají všechno v krabicích a vypadá to tam jako na bojišti. Ideální doba na návštěvu – pomyslela jsem si. Opatrně jsem se zeptala, jaký bude úřední jednací jazyk. Iva mávla rukou a řekla, že si s tím poradím. Trochu mi to vrtalo hlavou. Mluvím anglicky, ale jazyky obou okupantů – Němců i Rusů - mi k srdci nepřirostly. Těm rozumím, ale mluvím jen nerada.  S Italštinou asi neuspěju a čeština není zrovna světový jazyk.  Byla jsem zvědavá a začalo mě to bavit. Přesunuly jsme se za hranice.

Bylo nebylo, v jedné rakouské vesničce u hranic žijí manželé Adéla (Česká republika) a Juris (Lotyšsko).  Adéla pracuje na projektech Evropské  unie a Juris v mezinárodní firmě ve Vídni.  Spolu mají malý domek a dvě velká srdce. Do domečku a do srdcí se jim vešly i Táňa a její maminka Ljuba (Ukrajina), které uprchly před válkou a Ola Olu (Nigérie) – kamarád a skorobratr.  Vešly se tam i dvě ukrajinské kočičky.  Pak ještě maminka-tchýně, která přijela na návštěvu právě, když montovali nábytek a všechno měli v krabicích. Ještě s sebou vzala zaprášenou pocestnou – „stařenku sešlou, ušlou“. K tomu všemu adoptovali koťátko.

Sešli jsme se u jednoho stolu - po tom, co jsem proběhla sprchou a byla společensky přijatelnější.  Konverzace probíhala v češtině, ruštině, angličtině, zazněla i lotyšština a rodný jazyk Ola Olu.   Byla to čistá radost! 

Slunce  přestávalo pálit, byl podvečer a nejvyšší čas nechat obyvatele domečku dál bojovat se skládáním nábytku. Opustily jsme s Ivou bojiště a přesunuly se jinam.  Zamířily jsme do obecního sklípku. Kam také jinam – v kraji vína?

Místní vinaři provozují komunitní sklípek.  Ve vinotéce si vyberete z nabídky vín, do kasičky hodíte příslušnou částku, obsloužíte se skleničkami a posadíte se v besídce u sklípku. Ceny vín jsou více než lidové a kvalita velmi slušná.  Jak prosté. Skvěle fungující systém založený na důvěře. Proto tady žádné směrovky pro turisty nenajdete.   

Posadily jsme se do stínu, pozorovaly západ slunce a povídaly o životě. S tmou dorazilo i osazenstvo domečku. Čeština se mísila s angličtinou a ruštinou, nemělo to chybu. Ve tmě pak dvojice místních důchodců narazila (doslova) na Ola Olu, ze kterého svítil jen úsměv a oči a připojila se k naší zábavě. Přibyla tak konverzace v němčině a nebylo to jenom vínem, že nastal lingvistický zázrak a všichni si rozuměli ve všech jazycích současně.

Juris s rozvahou lodního kapitána zručně kormidloval mezi němčinou s vídeňským přízvukem, skvělou češtinou, angličtinou a dokonalou ruštinou.  Chytrý, empatický, schopný…. Nebylo pochyb o tom, kdo je kapitánem posádky domečku. Ovšem my ženy víme, že za každým schopným mužem stojí jedna schopná žena ....

Tma zhoustla jako kaše, konverzace se přelévala, lidé přicházeli a odcházeli.   Nakonec jsme u stolu zůstaly jen Táňa s maminkou Ljubou a já. Tma jim dovolila vyprávět jejich příběh, dovolila jim vyprávět, jaké je to přežít válku.