„Z ničeho nic“ tvoří již 70 let sochař Olbram Zoubek, jenž spolu se svojí dcerou Polanou Bregantovou zkomponoval koncepci své retrospektivní výstavy v Jízdárně Pražského hradu. Tato výstava s rozsahem téměř 300 soch je unikátním vyvrcholením, které zakončuje letošní bohatou výstavní sklizeň na pražské půdě.
K této významné události se sjelo několik exponátů bronzových, kamenných, z cementu, ale i komorní plastiky a reliéfy z různých galerijních končin republiky nebo si jen odskočily z umělcova ateliéru. Určitou zajímavostí je, že některá díla jsou vystavena úplně poprvé. Rozsah 70 let je prostě ohromný na to, aby se konečně všechny sochy sešly ve třech patrech Jízdárny a společně rozvinuly konverzaci nejen o tom, co vše za ta léta prožily, ale i například o svém stvořiteli. Svými gesty, hmotným skupenstvím, polychromiií , dráždivě lehkou strukturou v sobě uchovávají Zoubkovu tvůrčí energii a duši, která měla své umělecké vzory například v Albertu Giacomettimu nebo klasické řecké kultuře, ale ve výsledku znázorňují svojí pevnou zranitelností tu emoční reztěkanost, jež je u každého díla tím vnímavým pohlazením.
Sochy plynou jako proud řeky, který teče proti proudu času. Expozici otevírají sochy nejmladší, kterým byl dán život letos jako například socha Zaslíbená, až po ty nejdále umístěné, práce z druhé poloviny 50. let, na nichž už je nepatrně ustálen prach času, ale svojí výpovědí a zpracováním hladce sekundují novozrozencům. Zoubkovy sochy dozrávají jako víno, v každé je něco jedinečné a to se neopakuje v žádné jiné. Jejich dynamika je ukázkou spojením dvou rozdílných materiálů – cementu jako surového těžkého a ošklivého stvořitele, který je smyslně doplněn zlacením nebo polychromaticky učesán a ustrojen. A právě napětí mezi pomíjivým a nadčasovým je evidentní na první pohled, jelikož touto hrou se Zoubek vědomě nechal inspirovat v řeckém umění. Jeho sochy jsou převážně figurálního charakteru, vytáhlé do výšky a zajímavě postavené na špičky, v předklonu. Tato labilita či levitace sochy rozněžňuje a dodává jim tu jemnou ženskou nebo ostře mužskou pronikavou křivku. Jsou na místě, ale i tak pod domněnkou netušených možností se mohou k sobě přiblížit a znovu se setkat v jiném čase. Nejpozoruhodnější je rozestavění tří soch vprostřed sálu, pevně za sebou, s klidným neměnným řádem – Jan, pozlacená socha Jana Palacha, pozlacená Ifigenie a bronzový Občan z Pomníku obětem komunismu a od nich se rozebíhají či sbližují po skupinkách či jednotlivě jejich další aktéři, aby je uchránily před vnějším okolím. Divadelní hra – život sám – epizoda za epizodou – nic a vše.
