Mezi sociálním uměním a magickým realismem se vznášejí obrazy po několik desetiletí opomenuté meziválečné umělkyně Vlasty Vostřebalové Fischerové, jimž vytváří prostorovou lehkost zázemí Domu U zlatého prstenu. Retrospektivní linie výstavy putuje autorčiným dílem po osudových až tíživých nitích jejího životního spletence. Výstava tak poukazuje na propojení nelehkého životního příběhu se sociální tematikou obrazů, které se střídají s magickým surreálnem. Tajemná osudovost až tíživost se lehce nadnáší a vytváří zajímavou koláž textu, slova a vizualizace.
Výstava prostupuje třemi patry galerie a od pramene se pomalu rozlévá po nejvyšším poschodí až gradujícím tempem se propadá jako vodopád do přízemí. Tematicky je rozčleněna do 11 segmentů (Samota a periferie, Otokar Fischer, Obrazy moderního „ženství“, Ženy posedlé aj.), v nichž se prolínají všechny palčivé momenty jejího života.
Wolkerovská nostalgie a epičnost v počátcích tvorby mladé malířky otevírají cestu průbojné umělkyně, která ve své době působila velmi emancipovaně a nebála se výrazově ztvárnit postavení ženy ve společnosti. Téma ženství se prolíná všemi segmenty - žena milenka, žena matka, žena tvořitelka – a svojí naléhavostí seskupují obrazy do poutavého emočního zpracování, které v závěru působí jako otevřená kniha o 11 dějstvích. Zápletka je situována do druhého poschodí expozice, v němž je ukryta melancholie z rozpadajícího se vztahu a také nutkavé zaujetí svým postavením matky – bojovnice za svého syna. Imaginární světy v jemných odstínech se přesouvají do pozadí a vyprahlé až nezaujaté oči portrétovaných roztěkávají mysl kolemjdoucích, jako by svým pohledem portréty hlavních aktérů narážely do zdi. Nezaujatě si žili ve svém světě, bez povšimnutí všem na očích. Tělo utonulé gravidní ženy padá do zelené hlubiny, aby se posléze vynořilo na hladinu a svým tíživým poklidem se nechalo unášet proudem života. V tomto bodě výstava také dosahuje svého dramatického vyvrcholení a těžkým krokem se přesouvá do posledního poschodí - dějství, v němž roztěkané myšlenky narážejí na audio záznam z deníku ženy milenky. Proud vody ve svém konci čeří hladinu a vzniklý vír připomíná vše pomíjivé. Osud byl naplněn.
Výstava končí 14. září.
