Neklidná krása U Zvonu „poklidně“ dřímá

Intimně laděná výstava Neklidná krása StanislavaPodhrázského v Domě U Kamenného zvonu se svým niterně propracovanýmkonceptem přibližuje k výstavě Bohuslava Reynka, která proběhla U zvonupřed dvěma lety. Poeticko-surrealistické kresby, malby a sochy tak ladněnavazují na Reynkuvu grafickou magii. Dokonalost ženského těla se všemi jehoneklidnými podobami se rovněž obsahově vztahuje k probíhající výstavěfotografií Františka Drtikola v UMPRUM muzeu. Dva estetické zážitky, ježse perfektně vyvažují, jsou svojí naléhavou aktuálností nádherným dovětkem kekoloritu ženského těla a duše. Neklid se zde oprávněně kloubí s krásou.

Tato výstava je vlastně prvním uceleným zhodnocením díla Stanislava Podhrázského, který patří k výrazným osobnostem českého poválečného umění se sklonem ke snové imaginaci.  Přátelství a spolupráce se surrealistou Mikolášem Medkem je zjevná i v některých jeho vystavených malbách a není se čemu divit, vždyť oba dva měli podobný pohled na život a tvořili ve stejných životních podmínkách tehdejší doby.

Kurátorka Marie Klimešová rozkrývá ve dvou galerijních podlažích tři vrstvy umělcova zaměření – kresba, malba a prostorová tvorba, v nichž se až hypnoticky autor zaměřuje na jeden výjev a ten několikanásobně variuje (viz Reynek), například rozbitý džbán, ženské nohy (viz Drtikol) nebo fascinující vztahové dvojice.

Na první pohled toto uspořádání působí neklidně, roztěkaně, jelikož je zastoupeno ve všech mimořádně zajímavých velikostech. Od intimních miniatur, v nichž se rozkládají všechny emoce, až po kresebné velkoformáty s mistrovským propracováním se expozice ubírá ke svým dvěma vyvrcholením. Tento přitažlivý výstavní kontrast nenarušuje kontinuitu Neklidné krásy, pouze ji dodává dynamičnost a vytrhává ji z možného stereotypu vnímání jednoho a téže těla.

Dva pohledy, dva názory a dvojí spolupráce kurátorské a architektonické v zastoupení Josefa Pleskota přinesla nečekaný dar v objevení možnosti, jak propojit dvě výstavní patra, aby tyto dva celky zůstaly v dialogu, a expozice tak neztratila na své výpovědní hodnotě a působivosti. Díky tomuto odhalení tajného schodiště se galerijní prostor U zvonu otevřel novým rozměrům a výzvám. První zmíněné vyvrcholení se nachází právě v tomto zlomu. Ve velkém sále prvního patra jsou umístěny dva monumentální kartony návrhů sgrafit pro lunety v zámku v Litomyšli. Jejich začlenění do prostorově ohraničené gotické architektury je překvapivě vzdušné a spolu s malbami mileneckých párů dodávají tomuto prestižnímu sálu nádech dokonalosti. Druhé vyvrcholení expozice se nachází v o patro výše, kde se kresebné mistrovství propojuje s kvalitami koloristických světelných maleb. Divokost a živelnost, které jsou obsaženy v první části, gradují zpodobněním ráje neboli splynutím ženy a krajiny, jež je dominantním výjevem v její druhé části. A tak cyklicky putuje s divákem na počátek všeho zrození.