Miluji a přijímám. Miluji a přijímám vše, co mě obklopuje a tvoří součást mého života. Identita, banalita, vztahy, emoce…tím vším si prochází ve svém myšlenkovém labyrintu konceptuální umělkyně Milena Dopitová, jež nyní v Městské knihovně „Miluje a přijímá“. Výstava se ladně pohybuje za zvuku vodotrysku, který očišťuje a zároveň osvěžuje roztěkanost mysli „zanesenou“ z venkovního světa a se stupňujícími gejzíry vyvolává vizuální, sluchový i vjemový chaos, který zůstává přítomen v celé expozici. Od začátku až do konce – vše je přesně takové, jak má být. Krásně nedokonalé.
Milena Dopitová je jedna z prvních silných ženských protagonistek konceptuálního umění, která svým dílem zasahuje do české výtvarné scény již od devadesátých let. Její výtvarný projev je vizuálně silný, kořeněný – chvíli se usmívá, vzápětí hned pláče, kroutí hlavou, přešlapuje, nepřítomně se dívá do prázdna, buší srdcem na stěny galerie, které symbolicky ohraničují kontrastní přechod mezi tím, co je KOLEM nás, a tím, co je V nás. Den a noc, bolest a radost, dvě strany reality se všemi emocemi, které v sobě uchováváme a v daném okamžiku je pouštíme ven, aby ohlásily světu, že něco není v pořádku.
Dnešní výstava v Městské knihovně není bilanční retrospektivou, jak by se mohlo zdát. Expozice zahrnuje práce z posledních let, nejstarší je z roku 2010. Retrospektivní nádech snad jen naznačuje úvodní stěna pokrytá dlouhou řadou názvů všech dosavadních prací autorky. Nekonečný koloběh vodotrysku na samém počátku existenciálně předjímá pomíjivost lidských osudů, které ve vymezených čtvercových prostorech útočí na naše smysly.
A útočí dost ostře, v některých případech až agresivně, kdy se štiplavé zvuky opírají o naši mysl a rozhýbávají tělo k činu. V prvním okamžiku k útěku, později se nohy zastaví a s nimi i mozek a odevzdaně hledí před sebe a nechává se unášet proudem vodotrysku a otázkou Kde mám první konec?. Mysl si zvykne na nápor emocí a užívá si tuto nekonečně úžasnou „smršť“ nedokonalosti. Vrací se, nedá jí to a znovu musí zažít pocity Dobrovolného hrdiny nebo procítit pomíjivost touhy Darovanému městu.
Genderově zaměřená Dopitová nevynechává ani zde téma mužské a ženské role ve společnosti. Jen nyní se více zaměřuje na mužský princip a jeho fenomén v podobě kolektivních bojových a sportovních aktivit. Multimediální instalace Já, mám, pojď, já jdu je dokonale nedokonalým obrazem ženského protějšku, který má na této výstavě své nedocenitelné místo. Hru a bojový tanec vystřídá zranitelnost a bolest. K poetice bolesti se vztahuje projekce Kouzlem mým změnit tě smím, která zachycuje sešívání kaktusových lístků do tvaru srdce. A snad na závěr projekce Neohlížej se!, kdy si uvědomujeme, že v tomto přítomném bodě je naše síla prožít život se vším, co nám přináší.
