Čistá krása Reynkových leptů odkrývá život v Petrkově

Před dvěma lety připravila Galerie hlavního města Prahy Reynkovu retrospektivu a nyní se Reynek představuje znovu, a to spoluprací Národní galerie, Nadace Reynek, Galerie Zdeněk Sklenář a Nadačního fondu Richarda Fuxy, jenž také stojí za megalomanskou výstavou Ivan Lendl: Alfons Mucha, která proběhla minulý rok v Obecním domě.

Rozdíly mezi nedávnou retrospektivou vynikajícího grafika a člověka Bohuslava Reynka a aktuální expozicí nejsou po obsahové stránce žádné. Reynek je umělecká persona, která svým grafickým umem okouzlila celý svět. Jednou větou: na Reynkovi se nedá nic zkazit. Ale jedno mínus tu přeci jen je. Letošní výstava svojí pompézní až malinko zabředávající propagací poškozuje duchovní přirozenost vystavovaného díla. Reynek není Lendlův Mucha. Na druhou stranu vše vyvažuje osobní pohled umělcovy vnučky Veroniky Reynkové, klidná, intimní atmosféra Valdštejnské jízdárny, duchovní rozměr grafik a jejich jednoduše krásné propojení.

Počet 242 hlubotisků ze soukromých sbírek přibližuje grafikův samotářský svět, který mu byl osudem, ale také smyslem života. Nežádal o izolaci, a už vůbec ne o obdiv. Žil v Petrkově na statku s velkou pokorou a po nocích za svitu svíčky v dlaních vyrýval svoje lepty pokryté nádherně čistými spirituálními motivy. Ty mu byly vším a víra, jež ho v těžkých časech přibližovala k Bohu a k naději.

Zatemnění jízdárny a její spirálovité uspořádání evokují nekonečnost života a hlavně variabilnost životů, ze kterých má každý na výběr buď k životu, nebo jen k přežívání. Reynek žil naplno a času si vážil. Rozkládal ho mezi povinnosti, kdy se musel starat o statek a svoji rodinu, a mezi svoji noční tvorbu, do níž se prolnula tajemná atmosféra nočního světla.

Expozice není chronologická a ani tematicky zaměřena. Prostě jen je. Dýchá sama za sebe, s každým nádechem a výdechem poodkrývá propracovanost grafických technik, jimiž grafik zachycoval vše kolem sebe. Snad nejvíce je to patrné v jeho grafickém experimentu Cliché verre. Tato technika předjímá informelní tendence z konce 50. let 20. století. Rozostřené a do tajemné roušky zahalené výjevy spirituální, přírodní či žánrové upoutávají svoji lehkostí a ladností. Vše je přesně tak, jak má být.

 

Autor: Kateřina Velcová | pátek 25.4.2014 12:59 | karma článku: 8,79 | přečteno: 188x