Každý člověk se v okamžiku nemoci upíná k lékaři jako k majáku na moři. Očekává, že ho vyvede z bouře a opět nastanou lepší zítřky. Opravdu se ale můžeme spolehnout na každého lékaře, jenž obléká ten pověstný bílý plášť?
Hned po škole jsem nastoupila jako sestra do Ústřední vojenské nemocnice. Precizní zdravotní péče /lékařská i sesterská/ tu byla považována za standard, samozřejmost a povinnost. Tedy alespoň na oddělení, kde jsem pracovala. Jak já nenáviděla řeči své nadřízené. Během služby nám několikrát oznámila, že tuto práci by ona zvládla „s prstem v zadku“ a jestli se nám to nelíbí, ať jdeme vykládat mouku do regálu, protože za branou už čekají celé zástupy uchazeček na naše místa. Já je tam tedy nikdy nepotkala, ale kdoví?
Až dnes s odstupem několika let jí děkuji. Používala sice diskutabilní metody k naší motivaci, ale o jejich účinnosti jsem se přesvědčila na vlastní kůži. K střetu mé reality s tou opravdovou došlo až v době, kdy jsem nastoupila na mateřskou dovolenou.
Už v porodnici, když sestřička zjistila moje povolání, mi bylo automaticky odepřeno právo na informace. Vždy se jenom mihla ve dveřích, zašvitořila něco o tom, že mně - zdravotní sestře – přece nebude zbytečně něco povídat, a odešla. Od té doby se pokouším své vzdělání tutlat.
Když byly synovi tři roky, čekal nás šok na dětské pohotovosti kousek za Prahou. Bolelo ho v krku a měl vysokou horečku. Angína jak vyšitá, ale antibiotika musí samozřejmě předepsat fundovaný lékař. Po zaťukání vykoukla z ordinace vyděšená sestřička a přestože jsme byli v čekárně jediní, seděli jsme tam ještě zhruba čtyřicet minut. Pak už to šlo rychle. Paní doktorku se sestřičce podařilo zřejmě probrat, ale i tak pro ni bylo sezení na židli nadlidským úkolem. Alkoholovým odérem páchla celá ordinace a dojem nespravily ani hodně tmavé sluneční brýle, které měla lékařka na očích. Nicméně byla „šikovná“. I přes ně diagnostikovala synovi červený krk a vítězně zvolala první a poslední slovo – angína. Ostatní už vybavila sestra.
Jak se ale ukázalo i toto byl ještě slabý odvar toho, co na mě teprve čekalo. Moje druhé těhotenství probíhalo dle mého lékaře výborně. Bohužel lékař na 3D ultrazvuku, který jsme si s manželem zaplatili, byl jiného názoru. Oznámil nám, že miminku už dlouho běží srdíčko moc rychle a pokud se ihned nezačne s léčbou, tak o něj přijdeme. Cestou do Motola, jsem si vyzvedla u svého „pečlivého lékaře“ zdravotní dokumentaci a jeho bagatelizace situace a výmluvy, že je to těžké rozpoznat, mi přišly nemístné a trapné. Když mi pan primář v Motole natočil obrazovku monitoru a já viděla, jak srdíčko toho tvorečka ve mně netluče, ale jen se strašně rychle míhá, byly to nejhorší chvíle v mém životě. Prošla jsem si i s mrňousem peklem a díky profesionalitě zdejších lékařů a sestřiček jsem porodila, nemohu napsat zdravé, ale živé miminko. Po narození jsme měli docházet na kardiologii v místě bydliště. Paní doktorka tam byla sice moc hodná, ale ani mentolová žvýkačka nepřehlušila pach alkoholu v jejím dechu.
Během týdne se Kubovi vrátily potíže, ale jako zákon schválnosti měl vždy v ordinaci normální srdeční rytmus a nikdo mi tudíž nevěřil.Všichni se na mě koukali jak na hysterickou matku, která si hledá chyby na zdravém dítěti. Nakonec mu hodná „lihová“paní doktorka předepsala lék, který mi byli schopni v lékárně zajistit nejdříve do tří dnů. Tou dobou už byl ale stav chlapečka kritický a doslova záchranou života se pro nás stal až dobře známý Motol. Dneska mám doma dvouletého klučinu, jenž se má navzdory své diagnóze čile k světu, někdy nebo skoro pořád dokonce až moc, a motolské lékaře bychom nevyměnili za nic na světě.
Za ty dva roky jsme strávili po doktorech a nemocnicích pomalu víc času než doma, narazili jsme na výborné i horší zdravotníky, ale tím naše rodinné zkušenosti neskončily.
Letos v únoru v krčské nemocnici mojí mamince diagnostikovali cukrovku. Problém byl v tom, že typ diabetu trefili těsně vedle. Ani obvodního diabetologa nezarazily výstražně blikající signály maminčina těla a opět až v Motole dokázala paní doktorka diagnózu stanovit přesně a nastavit tak správnou inzulínovou léčbu.
Děsí mě fakt, že tyto věci se nedějí jen výjimečně,ale co s tím má dělat obyčejný člověk? Má brečet nebo se soudit? Situace určité části zdravotnictví je totiž doslova, do písmene a do významu "do nebe volající". A na Vás, moji milí odborní neodborníci, apeluji. Jděte radši vykládat mouku do regálu, když Vás Vaše práce nebaví. Za branou už totiž možná čekají zástupy adeptů na Vaši práci a třeba ji zvládnou s prstem v zadku!!! A i kdyby nečekali – Vy, nám stejně nepomůžete!
