Z rodičovské na odvykačku aneb Jak se zblblý blázen ucházel o práci

    Donedávna jsem si myslela, že naivita je výsadou mlaďounkých nezkušených holek. Omyl. I já ostřílená třicátnice jsem naivní husička a velký blázen k tomu. Moje procitnutí udeřilo bez varování. Nečekaně, krutě a nemilosrdně.

    Všechno odstartovala nabídka práce. Přestože mám ještě necelý rok čas, vidina peněz, jako jediné zbraně v boji s hypotékou, mi přerušila zásobování mozku živinami, které jsou potřeba k jeho uvedení do chodu, čímž jsem si způsobila dočasný(aspoň doufám) výpadek zbytku intelektu. Přesto mě napadlo, že je to  vlastně i šance k ukončení té mojí fáze před zblbnutím. A protože mozek stále nevykazoval téměř žádnou aktivitu, kromě zvládání rutinních prací(jako je třeba každodenní drbání podlahy, podtlaková kobercovní masáž vysavačem nebo tančení kolem plotny), ušel mi důležitý a klíčový fakt. Já už totiž zblbla dávno!!! Jak jinak si vysvětlit další vývoj událostí. 

    Ačkoli mi manžel dodával odvahy, koneckonců to byl on, kdo mi práci sehnal, já začala pomalinku panikařit. Podmínkou k vykonávání zaměstnání byla naše dokonalá manželská souhra, abychom se doma zvládli vystřídat, rozdělit si domácí práce a ve dveřích si přepočítat děti nebo další vrásky. Jakub totiž stále nemá „umístěnku“. Jeslí je jak šafránu a do školky berou děti až od tří let, s podmínkou vyprazdňování se do zařízení k tomu určenému. Bohužel, ani tuto činnost, přes naši úpěnlivou snahu, zatím nezvládáme. Už v tomto okamžiku jsem jala podezření, že po někom to dítě být musí!  Pravděpodobnější se zdála být verze o dědičné zátěži z mojí strany a začínala jsem tušit, jak to s tím mým zblbnutím ve skutečnosti vlastně je.  

    V den pohovoru mě vzbudil vlastní děsivý výkřik. Měla jsem sen, jak moje děti vyrůstají bez pevné rodičovské ruky, byt je přeplněn odpadky, všude to páchne a ti moji nebozí chlapci sedí uprostřed obýváku u rozdělaného ohně, každý zapáleného čvaňháka v puse a opékají si sousedovic psa. Byla jsem rozhodnutá zavolat dotyčnému pánovi, s nímž mě čekal pohovor, a omluvit se mu za svoji troufalost, způsobenou poddimenzovanou kapacitou mého mozku, odpovědnou za naprogramování, sahající jen na oblast od plen po sporák. Během příštího roku stejně ještě musím do synů vštípit určité zásady, jako třeba, že psi se nejedí, oheň v bytě je nepřípustný a kouření poškozuje zdraví dospělým, natožpak dětem.

     „Neházej flintu do žita, nic není tak horký, jak to vypadá, uvidíš, zvládnem to,“ ujišťoval mě manžel, zatímco se obouval a chystal se odvést Matěje do školky.  

Kuba šel s nimi. Muž, zahloubán do svých myšlenek, si před domem nevšiml dopravní značky. Svojí hlavou ji prudce rozvibroval, padl k zemi, a pak jsem už slyšela jen zoufalý křik dětí, které se snažily svým řevem přivést otce k vědomí. Povedlo se. Dokonce vstal sám a s obrovskou boulí na čele dokončil svůj úkol. Doma mě přesvědčoval, že mu nic není a já se mám bez starostí připravit na ten pohovor. On to doma prý zvládne. Dobrovolně mi asistoval při zapínání pračky a slíbil, že po doprání prádlo pověsí. Bral to jako malou zatěžkávací zkoušku, jak by to u nás vypadalo, kdybych práci dostala.

     „ Tak to seš zlatej, hlavně to prádlo pořádně roztřep, ať se dobře žehlí,“ kladla jsem mu na srdce a šla se obléknout.

    Ve dveřích jsem se loučila, jako bych vyrážela na válečnou misi, a dokonce se mi chtělo brečet. Po sedmi letech jsem odjížděla někam sama, bez manžela nebo dětí, které se mi za ty roky staly lidským štítem, díky němuž jsem nevnímala, jestli se na veřejnosti tvářím dostatečně inteligentně, zda je můj posed hodný ženy mého věku nebo jestli moje slovní zásoba může konkurovat normálním pracujícím lidem. Přestože opravdu nepatřím mezi úzkostné matky, cestou se mi asi třikrát úlekem zastavilo srdce, když jsem očima zavadila o prázdné dětské sedačky. Ten šok, že jsem děti někde zapomněla byl nepopsatelný. Zřejmě mám oba kluky pořád na pomyslné pupeční šňůře. Tento objev mě zdrtil. Do jisté míry chápu svoje pocity k tomu dvouletému, ale k Matějovi, jemuž nabíhají dny směrem k sedmému roku? Tady už se jedná spíš o diagnózu! Ano, právě toto procitnutí mě utvrdilo o mém bláznovství. Jsem zblblý blázen! Může být někdo takový vůbec zaměstnaný? Ani jsem si nestačila odpovědět, když mě navštívila představa, kterak můj muž doma leží v bezvědomí, protože má rozsáhlé krvácení do mozku po tom ranním úderu. Rychle jsem vytočila číslo a úleva poté, co mi telefon zvedl manžel, orientovaný časem, místem i osobou, byla osvobozující.

    Po několikaminutovém kroužení, při hledání volného místa na zaparkování, jsem konečně usedla ke stolu ve smluvené restauraci v dostatečném časovém předstihu.  Razím totiž heslo – radši o půl hodiny dřív, než o minutu později!

    Byl právě čas oběda. Všude seděli kravaťáci v předražených oblecích a dámy které přišly v precizně střižených kostýmcích zahnat hlad. Cítila jsem se hrozně. Chudě. Hodinky ukazovaly právě dvacet minut po termínu. S mým časovým náskokem jsem se tu trápila tedy už padesát minut. Naštěstí mi dal můj „pohovorovatel“ vědět, že stojí v zácpě. Já začala mít opačný problém. V situaci, kdy už jsem tedy na sto procent věděla, že dorazí, mi začaly pracovat nervy. Dostavily se  křeče v břiše, orosilo se mi čelo a ruce mohly zdatně konkurovat bodu mrazu. Ani u maturity jsem nebyla v tak zuboženém stavu.  

    Číšník se mi přišel už potřetí zeptat, jestli opravdu čekám společnost, a tak měly dámy u vedlejšího stolu aspoň téma k hovoru. Zřejmě mě pokládaly za zhrzenou milenku, která marně vyhlíží svého pana dokonalého. Jako téma k jejich obědu – dobrý. No, obědu. Obě před sebou měly velký talíř s hromadou listí a uprostřed zářila ředkvička.  Decentně přežvykovaly, zapíjely to vinným střikem a kromě mě ještě probraly firemní problematiku číslo jedna – tedy kdo, kde, kdy a s kým. Prsty plné zlata, nehty až do nekonečna a každé se na krku bimbalo něco děsně drahého. Vzpomněla jsem si tradičně na mámu. Vždycky, když jsem chtěla koupit něco náročnějšího, vyslechla jsem si řeči o Rotchieldovi, nekradení a na závěr mi bylo vysvětleno, že pokud na tom opravdu trvám, tak se zbytek měsíce budeme pást. Konečně jsem pochopila, čím ty dvě dámy doplácí za svůj luxus. Ale jelikož doba přece jen pokročila, nechodí se pást na louku, nýbrž do nejbližší restaurace.

     Asi po dalších deseti minutách dorazil očekávaný muž. Teď už jsem se cítila tak zle, že jsem třesoucí se rukou bryndala červený ovocný čaj po celém stole. Aby toho nebylo málo, nalila jsem si tu temně rudou tekutinu rovnou do klína. Chtěla jsem utéct, ale nohy mi zdřevěněly. Stejně trapně mi bylo kdysi, když mě můj movitý obdivovatel pozval do luxusní restaurace. Tehdy(asi před dvanácti lety) jsem měla za sebou celodenní směnu, která se protáhla ještě o hodinu, a já měla děsný hlad. Když číšník nesl na stříbrném podnose dvě palačinky, z nichž se kouřilo, téměř mi kapaly sliny a nedočkavě jsem se chopila příboru. Těm světa znalejším nemusím vysvětlovat, jaké to bylo faux pas, protože to nebyly palačinky, ale srolované horké ručníčky, kterými jsem si měla otřít svoje špinavé chudé ručičky. 

    Pohovor jsem přežila a dokonce, světe, div se, udělala dojem. Jenže moje role matky byla v ohrožení.  Dnešek holt přeje dravcům, co na nějakou rodinu nekoukají. Abych si tedy mohla vážit sama sebe a zároveň nešidila ani práci ani rodinu, zůstávám po zbývající rok dál ženou v domácnosti, kterou ráno budí další a další exploze mozkových buněk.

    Zkrátka nejsem zralá. Můj mozek taky ne.

    Po mém návratu domů zavládlo všeobecné veselí a manžel si asi taky oddychl. Ani on ještě není zralý. Zdobil ho obklad na hlavě, špatně chodil od zranění při roztřepávání kalhot(velká kovová spona, zdobící inkriminovaný kus oblečení, ho trefila přesně do rozkroku) a nemohl hýbat rukou, protože u dalšího kusu si poučeně poodstoupil a pro změnu třísknul loktem o zábradlí na balkoně. Ostatní prádlo už viselo prakticky ve stejném tvaru, jak ho vyplivla pračka, a dětem zářily oči štěstím, když mě spatřily ve dveřích. Po chvilce úklidu jsem našla i cestu do kuchyně, kde jsme si všichni sedli ke stolu a vrhali na sebe láskyplné, leč zoufalé pohledy. 

    Ten příští rok bude ve znamení odvykání, protože naše vzájemná závislost už překročila rámec normálnosti. Čekají nás okamžiky potu, bolesti a odříkání, kdy si ve volných chvilkách budu ostřit lokty, abych obstála v tom dnešním krutém světě. Snad se mi brzy podaří dostat se z pozice „zblblý blázen“ do fáze „uvědomělá matka“, abych mohla hrdě zaujmout místo mezi normálními pracujícími ženami(matkami) a naší hypotéce tak, společně s manželem, nemilosrdně zkrátila pobyt na tomto světě.