Už nezávidím a může za to vymezený čas

    Stojíme v koloně. Na oběd k mámě jsme pozvaní na dvanáctou, ale myslím, že tímto tempem dorazíme maximálně na odpolední svačinu.

    Volá mi manžel, ať nejezdím obvyklou trasou, ale je pozdě. Už jsem tu a není úniku. Nevím, jak to mají ostatní rodiny s malými dětmi, ale u nás pokud se jede, posloucháme jen jejich švitoření, otázky, popřípadě zpěv. Oba sedí spořádaně ve svých sedačkách. Když ale kola přestanou rotovat, dojde k pěstním soubojům, vysokofrekvenčnímu ječení a pláči. Jejich část auta se mění v hřiště, hraje se házená, kopaná, odbíjená. To vše za občasného kňourání žízní, hlady nebo nutkáním čůrat a někdy i hůř. Toho dne to nebylo jinak. Po půl hodině mi tepalo ve spáncích a začala jsem mít tik v oku. Někteří lidé z aut v sousedním pruhu na mě vrhali soucitné pohledy, jiní jen opovržlivě a zhnuseně pozorovali, kterak se naše auto pohupuje a line se z něj řev mých ratolestí.  

    Ozvalo se burácení motorky. Oba kluci ztichli a koukali, jak rychle prokličkovala a  vzala to odstavným pruhem.  

    „Mami, ten se má, ten to projede pekelně rychle,“ zhodnotil Matěj výkon motorkáře.

Po dalších deseti minutách konečně sjíždíme a děti se mění jak mávnutím proutku na poslušná robátka. Ujeli jsme asi dva kilometry a opět stojíme. Tentokrát nás po chvilce míjí hasičské auto, sanitka a v dálce je vidět blikající policejní auta. Hoši chvilku pozorují majáčky, ale nakonec opět vítězí jejich horší já. Jak já závidím komukoli, kdo je v klidu a tichu! 

    „Je tam asi bouračka,“ promlouvám ke klukům a klid, s jakým to říkám, mě začne za dvě minuty mrazit.

Míjíme to místo. Všude jsou rozmetané kousky motorky. Je to ten kluk, co jel tak pekelně rychle. Je strašně mladý a bledý. Leží tu uprostřed silnice, pod sebou kaluž krve a nad sebou posádku ze sanitky. Je ani ne dva metry od nás. Mám hořko v krku a hlavou mi běží šílené myšlenky. Možná i on pospíchal k mámě na oběd.   

    Zhluboka dýchám a děsím se svojí reakce. Vždyť „rozsekaných“ lidí jsem jako sestra na traumatologii viděla stovky a i smrt jsem brala tak nějak normálně, jako součást svojí práce. Jinak to ani nešlo. Tenkrát jsem ale neměla děti. Přesto i v maminkovské roli, když zase ve zprávách ukazují záběry z nehod, to jen konstatuji slovy „to je hrůza, zase bouračka“. Ten den to ale bylo jiné. Na dosah, na vlastní oči. Zlom. Představa, že by tam na té studené zemi jednou ležel můj syn, mi hnala slzy do očí. 

    Nevím, jak to s tím klukem dopadlo, jen doufám, že se nepřebrodil do míst, kde je v klidu a tichu! 

    Už mi nevadí hluk ze zadních sedaček a žádný důvod není dost veliký ke spěchu. Jsme tu jen na vymezený čas. Řev mi zní jako rajská hudba, kolony ignoruji a ten  vymezený čas si nehodlám ničím a nikým(!) krátit. Přeji Vám všem šťastnou cestu a ještě šťastnější návraty!!!