V pubertě jsem si byla jistá, že blondýnky to mají v životě lehčí. Vždycky klofly ty nejhezčí kluky široko daleko, a já si tak doma aspoň představovala, že nazrzlá paruka, kterou měla máma doma od šedesátých let, mi mezi zdmi dětského pokoje vpravuje do žil zlomek toho „sexepílu“, jako měly ty nesympatické vybledlé konkurentky.
Taky si pamatuji, že zrovna byli v kurzu modroocí kluci s havraní hřívou, jenže k nelibosti nás tmavovlásek si právě tato odrůda samců vybírala zásadně ty výše zmiňované bledule. Uklidnilo mě až to tvrzení, že blondýny jsou hloupé.
Doba pokročila, moje soudy už taky nejsou tak radikální jako kdysi, a navíc jsem dostala šanci na středně stará kolena pozorovat blonďaté šílenství i z opačné strany.
Už druhý rok má místo v srdci mého staršího syna blonďatá Anežka. Donedávna to byla jasná věc, že tahle dívenka půjde životem po jeho boku jako jediná, jenže nástrahy velkoměsta jsou nevyzpytatelné. V září nastoupila do školky Kája. Blonďatý andílek, co má na svědomí i ten poslední Matějův zub. Její maminka je počítačem stejně nepolíbená jako já, a protože zrovna navštěvuje kurz, pokouší se ty nové vědomosti přelít i do mé hlavy. Jenže právě ta moje hlava se po letech doma jeví zakrněle, nastavený program je zastaralý, a při každém pokusu o jeho zmodernizování mi bolestivě tepe do spánků a hlásí – ERROR!!! Je tedy jasné, že barva vlasů s inteligencí nic společného nemá.
„Matěji, líbí se ti Kája?“ ptala jsem se takhle jednou večer syna při koupání.
„No, mamííí, víš přece, že mám Anežku!“ odpověděl dotčeně a utřel si pěnu z brady.
„To je jasný, já jen jestli se ti líbí, víš?“ nedalo mi to.
Tehdy neodpověděl, jen zíral do pěny, povytáhl jeden koutek a zlehýnka kroutil hlavou. Ale odpověď se přesto dostavila. Bylo to minulý víkend při bobování. Cestou domů Kuba zpochybňoval velmi hlasitým hrdelním zvukem funkci svých nožiček, a tak maminka Káji byla svědkem rozhovoru mezi Matesem a její dcerou. Táhla oboje boby(já řvoucího Kubu v náručí deset metrů za nimi), a nemohla tudíž přeslechnout rozhovor z bob do bob, zatímco se ty děti držely za ruce.
„Kájo, já už ale holku mám, víš?“
„Já vím, ……….Anežku,viď,“ odpovídala tiše Kája.
„Víš, my budeme mít jednou s Anežkou svojí farmu.“
„Hmm.“
„Ale, Kájo, kdybys chtěla, mohla bys tam bydlet s náma,“ dodal ještě, a já nevím, zda tím chtěl dát nějakou šanci Káje nebo sám sobě.
Ten den se u nás holky ještě stavily a Kája poznamenala život i Kubovi. Jakub, do té doby ochoten pozřít pouze banánové mlíčko z flašky, od toho dne pije hnědé kakao z hrnečku s krtečkem.
„Mami, piju kakao hnědí, jako Kája,“ informuje mě vždycky a spiklenecky přitom mrkne. Jó, blondýny to s chlapama prostě umí. A ti moji dva troubelíni jsou ješitové k pohledání.
Včera, když se Mates ve školce obouval, vedla paní učitelka hejno holčiček na spinkání z jedné třídy do druhé.
„Ahoj Matěji, čau Matýsku, …..,“ ozývalo se z toho hloučku, a já koukala jak blázen, protože ani jedna dívenka nebyla z jeho třídy.
„Odkud tě všechny znaj?“ nedala mi mateřská zvědavost.
„Ále, to sou jen holky od Anežky ze třídy, to víš, ona jim o mně furt básní,“ uzemnil mě sebejistým tónem, oči poslal navrch hlavy a obočím vykreslil ten výraz – to víš, ženský.
Fakt proti blondýnám už dlouho nic nemám, ale přesto se začínám bát. Hlavně toho, že ani po letech se nic nezměnilo na jejich „epílu“ a schopnostech omotat si kohokoli kolem prstu. A taky se bojím, abych se jednou nezařadila do zástupu tchýní, které razí tu známou teorii, že jejich chlapeček byl vždycky tak hodný hoch, to až ta holka blonďatá ho úplně zblbla.
