Zatím se směju, ještě mě nepřepadla taková ta vlastnost mnoha rodičů, totiž splnit si svoje nenaplněné ambice na vlastních dětech, a pevně doufám, že mě to nechytne ani později. Starší syn už má stejně svůj životní cíl jasný a s jeho tvrdou palicí bychom jen plýtvali silami.
„Mami, jednou chci bejt jako táta,“ povídal mi takhle jednou Matěj po obědě.
„Ty bys chtěl jednou dělat to - co táta?“ ptala jsem se zvědavě.
„Ne, to ne, já chci bejt veterinář a bydlet na svojí farmě, ale jinak chci bejt úplně stejnej jako táta, víš?“ negoval pohotově moji myšlenku, že by snad mohl jít v otcových šlépějích.
Vlastně se mi i trošku ulevilo. Matěj je opravdu od malinka takový přírodní typ, tak by mi to k němu docela pasovalo. Jen mi vrtalo hlavou, čím se to chce podobat tomu tátovi. Tok mých myšlenek přerušil až Jakub. Právě prochází obdobím, kdy se mu snažím stokrát za den vysvětlit fakt, že čůránky patří do nočníku, neboť slipy na tu tekutinu uzpůsobené nejsou a plenky nosí jen mimina. Marnost nad marnost. I teď mu to čvachtalo až v bačkorách, které stačily svůj mokrý otisk zanechat po celém bytě. Během očisty syna i bytu, mi Matěj nastínil svůj budoucí život, v němž má být po jeho boku Anežka.
„No a Anežka souhlasí? Taky chce žít na farmě?“ ptala jse se pro jistotu.
„Mami, prosim tebe, neboj se, Anežka to chce taky. Bude doktorka a budeme mít dvě děti, ona bude přesně jako ty,“ seznámil mě se svojí vizí.
„Ale já přece nejsem doktorka, já jsem sestřička,“ oponovala jsem mu.
„Jó, mami, ale bude maminka jako ty, chápeš? Akorát bude mít jiný vlasy, vyrodí i holčičku a bude pracovat!“ vyrazil mi dech.
No, výborný. V očích svého syna jsem nepracující osoba, která nedokáže porodit ani holku.
Další den k nám šla domů ze školky i Áňa. Šli přede mnou tak pět kroků, drželi se za ruce a plánovali život. Bylo mi až trapně. Jsou ještě ve věku, kdy se nestydí a všechno berou tak smrtelně vážně. Slovo měl hlavně Mates. Podrobně a zdlouhavě popisoval, jak budou budovat farmu, která zvířata si pořídí, jaké výběhy postaví a varoval ji, že to bude trvat strašně dlouho. Opravdu mi připomínal svého otce. Ten taky vždycky všechno sáhodlouze popisuje. Zveličování je jeho koníček a vůbec všechno většinou řeší zbytečně složitě, ačkoli jednodušší varianta existuje. To Anežka je moje krevní skupina. Na všechno jde s rozvahou a taky je jí bližší to rychlejší řešení. Možná je to dáno tou naší ženskou nedočkavostí. V tomto případě láskyplně vyslechla snoubencův zdlouhavý budovatelský záměr a nakonec položila věcný dotaz.
„Matěji, a nebylo by jednodušší, postavit si dům rovnou v zoologický zahradě?“
Dusila jsem v sobě smích a na chvilku jsem viděla sebe a manžela. Byli naší věrnou kopií s rozdílem několika desítek let.
Večer jsem muži vše povyprávěla a Matějova touha - podobat se mu - mu udělala obrovskou radost. Jeho mužské ego bylo polechtáno a takto posilněn se vydal za synem do jeho pokoje.
„Matý, máma říkala, že chceš být jednou jako já?“ položil dotaz a vyprsil hruď.
„Jo, tati, chci, ale nechci dělat to – co ty, taky nechci bejt tak chlupatej, chci mít víc vlasů, budu hubenější, větší a budu vydělávat víc peněz než ty, ale jinak budu fakt úplně stejnej,“ zněl výčet jeho ale.
„Aha,“ nezmohl se šokovaný otec na jinou odpověď, čelist mu poklesla, čímž uvolnil cestu vzduchu, jenž mu nadouval tu pyšnou hruď, zkřivil obličej a jako spráskaný pes odešel do vedlejší místnosti, odkud bylo slyšet něco o tom, komu co udělal.
Tak nějak nevím, jestli je dobře, že ty naše děti chtějí být jednou jako my, ačkoli tam mají to svoje ale. Pořád mě totiž napadá, jestli pro ně nejsme spíš jen dobrým odstrašujícím příkladem, ale pokud tím pádem budou jiní – lepší, pak se asi nemá cenu vzrušovat.
