„Matýsku, co si budeš přát k svátku?“ ptali jsme se s manželem kdysi svého syna.Chvíli se zamyslel a pak nám svojí odpovědí vyrazil dech.
„Chtěl bych cukrovku jako má Káďa,“řekl odhodlaně s takovou naléhavostí v hlase, že mi naskočila husí kůže.
V té době onemocněla cukrovkou jeho desetiletá sestřenice. Inzulínová pera a glukometr měla v krásných pouzdrech a všichni jsme se točili hlavně kolem ní, abychom jí usnadnili ty kruté začátky. Myslím, že Matěj nechtěl ani tak cukrovku, spíš jí záviděl tu pozornost a nakonec i ta pouzdra. Tohle přání jsme mu pochopitelně splnit nemohli a vybídli ho, ať to přehodnotí a přeje si něco reálného. Vzpomněla jsem si na svoje dětství. Můj výraz v obličeji se změnil v zasněně připitomělou grimasu přecházející do křeče v okamžiku, kdy padla druhá varianta dárku.
„Tak si přeju novýho tatínka!“
Koukla jsem se na šokovaného manžela. Nenacházel slova a ta synova na něj působila jako dýka do srdce.
„Prosím tě, neber ho vážně, je zblblej z televize,“ snažila jsem se zachraňovat situaci, zatímco vzduchem lítala slovíčka o nevděku, sobeckosti a nevychovanosti. Proběhlo školení ohledně reálnosti jeho přání a dostal poslední šanci. Nevyužil jí. Místo toho nastal protiútok. Bylo nám vysvětleno, že nového tátu si nepřál ze sobeckosti, ale naopak. Až se tátovi nebude chtít uklízet, tak to za něj udělá ten nový tatínek, abych se nemusela rozčilovat. Až bude táta v práci, bude tu nový tatínek, abych nebyla sama. Budeme mít víc peněz, protože dva tátové vydělají víc než jeden a posledním důvodem podle něj byl fakt, že táta brzy umře, takže by mu ještě jeden otec zbyl.
„Proč by měl táta umírat?“ zmohla jsem se konečně na slovo.
„Protože je silnej kouřák a ty říkáš, že kouření škodí zdraví!“
Bože, nebohé dítě, napadlo mě. Dnešní svět jim teda šmodrchá hlavičky. Vždyť on myslel i na mě, chtěl mi pomoct a my ho spražili výčitkami. Styděla jsem se. Muž taky, dokonce slíbil, že přestane kouřit, což dodržel. Dárek byl nakonec obyčejně přízemní. Naštěstí.
Myslela jsem, že absurdním přáním odzvonilo, ale spletla jsem se. Až bude padat hvězda, bude si prý přát, aby se zrušila škola, neplatilo se za jídlo, čímž by zbylo víc peněz na hračky, a aby mu nikdy nevypadly mléčné zuby. Při sledování pohádky o zoubečkové víle totiž zjistil podstatu její práce – za vypadnutý zoubek strčí víla pod polštář korunku.
„Korunku? Jednu? Panebože, proč tam nenechá aspoň pětistovku?“ reagoval popuzeně.
Holt nám roste generace, která odmítá nerentabilnost.
