Ranní maraton mám za sebou. Jedno dítě ve školce, druhé se právě snaží urvat všechny kola novému autíčku a manžel je v práci. Zvoní telefon. Vím, kdo to je. Máma. Touhle dobou totiž nikdo jiný nevolá.
„Ahoj, co je nového?“ pokládá tradiční otázku.
V duchu mi proletí jasná odpověď - co by tak asi bylo nového od včerejšího večera, kdy jsme spolu mluvily naposledy. Bohužel nebo bohudík nepatřím mezi ženy, pro které je sluchátko prodloužením ruky a jakékoli téma je dle jejich názoru naprostá pecka, o níž stojí za to klábosit hodiny. Jsem pro stručnost, věcnost a účelovost.
„Nic nového není,“ snažím se o milý tón. Následují otázky na děti, manžela, co budu vařit, kam půjdeme ven……
Po obědě zase zvoní telefon. Volá máma, aby se zeptala , co je nového. Opět odpovídám, že nic nového není, kromě dennodenního stereotypu, nového výkresu ze školky nebo dalších složenek ve schránce.
Večer mezi šestou a sedmou spolehlivě drnčí telefon. Volá máma. Chce vědět, co je nového. Někdy mám nutkání si něco vymyslet, abych jí udělala radost. Pořád čeká nějaké novinky, dobré zprávy, jenže ty u mě po sedmi letech doma prostě nejsou. Pominu-li samozřejmě povedenou bábovku na písku, rozbité koleno a nové sprosté slovo přitažené ze školky.
„To jsem se toho teda dozvěděla,“ končí většinou naše hovory.
Uvědomuji si, že telefony, ačkoli by měly lidi k sobě přibližovat, bořit vzdálenosti, tak někdy jsou spíše pohřebištěm normální, milé, hřejivé lidské komunikace. Jen tak, při čaji, kávě. Zkrátka pospolu. Odbýváme se telefony, za cílem splnit si tu povinnost kontaktu. Voláme si často jen proto, aby se neřeklo. Výsledek je, že si tím pádem už nemáme co říct. Mluvíme do toho přístroje, přitom vaříme, nakupujeme, hrajeme si s dětmi, pracujeme. Jen málokdo si sedne a plně se věnuje jen hovoru. Je to jako bychom se s někým bavili, aniž bychom mu pohlédli jedinkrát do očí. Pochopitelně tím nemám na mysli hovory spojující lidi vzdálené od sebe stovky kilometrů. Tam je to dobrý sluha, ale u nás „přesploťáků“?
Nedávno byl syn na týden u babičky. Volala jsem mu ráno, v poledne i večer. CHTĚLA JSEM VĚDĚT, CO JE NOVÉHO. Nejčastěji jsem slyšela slovíčko NIC! Přišlo zděšení - jsem stejná, je ze mě moje matka!!! Je to dědičné!!! Vzpomněla jsem si i na svého rázného dědu. Nevolal sice tak často, ale vždycky se ptal na to samé a dovedl to k dokonalosti. Naše hovory po drátě měly velmi rychlý spád.
„Ahoj, co je novýho?“
„Dědo, ani nic.“
„Nic? Tak jdi do prdele!“
tu tůt tu tůt tu tůt tu tůt
Budu milejší, slovo NIC definitivně škrtám ze svého telefonního slovníku. Snad není pozdě a naučím se to dřív, než se ve mně a v mých dětech probudí i dědovy geny, abych jednou neposílala nebo nebyla poslána kamsi.
