Dneska budu psát netradičně z trošku jiného, nehumorného, soudku. Nejsem typ člověka, který zneužívá určité slabosti a v životě z ní profituje nebo se na ni vymlouvá, ale protože uplynulé týdny byly malinko náporem na mé nervy, nedá mi to a aspoň tímto způsobem ze sebe vykřičím ten divný pocit z věcí kolem sebe.
Už zhruba půl roku čeká můj mladší syn na operaci. Netýká se jeho nemocného srdíčka, není to zkrátka výkon, který by rozhodoval o jeho životě, ale samozřejmě, jako každá mamina, mám hlavu plnou obav, strachu a otázek typu „Co když?“
Výkon už byl odložen dohromady sedmkrát. Buď onemocněl Kubík nebo pan doktor a poslední tři odklady jsou z provozních důvodů oddělení. Operace je nutná, ale to jestli se odehraje dnes nebo za měsíc, už tak velkou roli zase nehraje. Proto to chápu a nezlobím se! Zloba do mě vjela až v okamžiku, kdy syna začali všichni v mém okolí litovat.
„Chudáček malej,“ znějí tragické hlasy ze všech světových stran.
Ačkoli mu dal osud do vínku spousty zdravotních problémů a hned v prvních dnech zkoušel jeho vůli žít, přesto NENÍ ŽÁDNÝ CHUDÁČEK!!! Je to šťastný malý kluk, jehož smích zní široko daleko, baví ho zkoumat svět, má oba milující rodiče a domov. Domov - kde je v bezpečí a kde je otevřená náruč tou největší samozřejmostí a jistotou. Ano, dala bych cokoli(!), jen aby byl zdravý, ale jeho vyhlídky do života nejsou vůbec špatné, a tak to taky bereme. Jinou volbu ani nemáme.
Chudáčci jsou pro mě jiné děti. Takové, co nemají vůbec žádné vyhlídky nebo dokonce děti zdravé, které neměly to štěstí narodit se do těch milujících podmínek.
Nevím, zda je to dobou, ale nabývám přesvědčení, že „normální rodinu“ by člověk mohl hledat lupou. I zkušenosti z letošních prázdnin mi dávají bohužel smutně za pravdu. Pochopitelně do škatulky „nenormálních rodin“ neřadím hned všechny, kde občas zahřmí. Taková bouřka se odehraje snad v každé rodině, včetně té mojí, ale vzduch se zase vyčistí a všichni dýchají lepší zítřky. Řadím tam to patologické burácení, co je k ničemu. Trvá permanentně, nikdo neví, kdy nabere na síle, všichni se bojí jeho následků, jsou zoufalí, ustrašení a hlavně slabí. Nemají sílu se vzepřít. Jen přihlíží. Mlčí. Dobrovolně se dusí. Děti z těchto rodin prožívají život s příchutí křiku, hádek nebo alkoholu. I já čichala díky otčímovi dětství s alkoholovým odérem, za zvuku hádek a pláče, takže tyhle mé nářky nejsou jen prázdné bušení do klávesnice. Jenže já už byla starší a snad se mi podařilo vybudovat si i se sestrou ochranný krunýř. Mladší bratr už takové štěstí neměl, ačkoli to byl jeho vlastní otec. Dodnes si nese následky z dětství a moje maminka ví až dneska, jakou udělala chybu. Strašně moc by ji chtěla napravit, ale je pozdě.
Proto to ve mně tak křičí!!! Nepatřím mezi úzkostné matky, které se děsí odřeného kolene a svým ratolestem „polstrují svět“, ale kdyby někdo neustále ubližoval jejich duši, která rozhoduje o kvalitě jejich budoucího života, o tom - jací lidé z nich jednou vyrostou, nebrala bych ohledy, zda je to někdo cizí nebo dokonce vlastní táta. Bila bych se za ně jako o život. Tady přece jde o život!!! Proč to některé mámy nechtějí vidět a dobrovolně nechají naleptávat ty dětské duše? Tady se „rodí“ ti chudáčci – citoví invalidé!
Nevím, jaký bude ten svět příštích let. Jen jsem si jistá, že mým dětem duši poškrábat ani jinak pokroutit nenechám a za všechny ostatní děti na světě se přimlouvám.
Nechme je žít dětským životem a dejme jim šanci na ten dospělý, aniž by si do něj musely táhnout to odporné břemeno hořkosti. Přestaňme brát věty o dětech jen jako klišé. Pokud jsme se rozhodli být rodiči, tak tady přece už dávno nejde jenom o nás!
