Pusť mě ke slovu a dozvíš se víc

    Byl květen. Den jako každý jiný. Najednou se venku zatáhlo, stromy se zuřivě nakláněly ze strany na stranu, sem tam oblohu rozpůlil blesk a ulice se zahalily do temně šedivé barvy. Začalo pršet. Postavičky s deštníky připomínaly poletující kousky igelitů, kterak se v rytmu větru rozebíhaly tu vpřed, tu vzad a konstrukce deštníku se ohýbaly vždy opačným směrem.

    Rychle přebíhám z domu do auta a jedu směr školka. Parkuji, ale ještě chvíli sedím v autě. Po ulicích tečou proudy vody, vzduchem létají papíry a zvuk větru doplňuje bubnování krup. Když se počasí trochu umoudří, běžím, přeskakujíc kaluže, do školky. 

    „Matěji, to bylo co, viděls tu vichřici?“

Ještě než stačí odpovědět, už ho bombarduji dalším dotazem.

    „Omluvil ses tomu Honzíkovi?“    

Jen kýve odmítavě hlavou a já pokračuji ve svém monologu. 

    „Neomluvil? No a proč ne, že se nestydíš, včera jsme si to jasně řekli. To od tebe není hezký, Honzíkovi to musí být líto a ………!“ 

    „Mami, pustíš mě konečně na slovo?!“ zvýší na mě hlas a konečně přeruší moje výčitky. 

    „Neomluvil, protože není ve školce, je nemocnej, chápeš?“

Chápu a v duchu si vybavuji, že mi včera manžel povídal něco podobného, když jsem zase střílela slova a nenechala mu prostor k odpovědi.  

    Doma mi zvoní telefon. Ségra. Prý jestli se chci zasmát. Po té vichřici volala svému manželovi, který v tu dobu pracoval na střeše. Ptala se ho, jak to tam po té fujavici vypadá a jestli se včas schoval. Když uslyšela – neschoval -, skočila mu do řeči a zahájila vyčítací řeč. 

    „ No ty nemáš rozum, v bouřce na střeše, co kdyby do tebe uhodil blesk. Otec od rodiny a chová se jak nezodpovědnej kluk, co kdybys v tom větru spadl, ha, co bys asi dělal, jak můžeš bejt tak lehkomyslnej,……..!!!“ chrlila ze sebe.

Když se mu jí podařilo zastavit, vzal jí svojí odpovědí vítr z plachet. 

    „Kdybys mě pustila ke slovu, tak bych ti hned po slovíčku – neschoval – řekl, že jsem ani neměl kam, protože mi ta vichřice shodila žebřík!!!“

Směju se a je mi ho líto. Hlavně, že se mu nic nestalo. Začínám si uvědomovat pravdivost rčení – krev není voda. Jsme obě úplně stejné.

     A tak se přimlouvám – pusťme své muže a děti ke slovu. Možná by nám pak častěji říkali ta něžná slůvka.

    Možná jen nemají dostatek prostoru.

    Možná…