Proboha mluv nebo aspoň ser písmena (říkávala prababička)

    Jako holky jsme se sestrou měly hroznou srandu z toho, když nám máma nadávala. Pobíhala vzteky mezi kuchyní a naším pokojem, očima metala blesky,  z úst plivala síru a nakonec toho vrcholného čísla se začala zadrhávat nebo se přeřekla.

    Často jsme mezi jejím pendlováním uzavíraly sázky, co že nám řekne tentokrát, protože scénář se opakoval s pravidelností otčímových alkoholových excesů. Ségra si dokonce dělala v kalendáři černé puntíky u těch „alkodnů“, ale jen do doby -  kdy byla odhalena a stihl jí trest. Sama usoudila, že v rámci šetření psacích potřeb je stejně ekonomičtější označovat spíše dny opačné, protože těch bylo v roce jen pomálu.                                                                                                                                                     

    Teď po letech s hrůzou zjišťuji, že na „boží mlýny“ je opravdu stoprocentní spolehnutí. I já v zápalu boje začínám pobíhat mezi stravovací (mojí) částí bytu a tou azylovou (pokoji mých roztomilých hyperaktivních ratolestí). Takhle bláznivě měním svá stanoviště, vykřikujíc přitom stále stejné věty a zadrhávajíc se v návalu zlosti jako stará gramofonová deska. V horším případě se zaseknu úplně a nenacházím slova.                                                                                                                                       

    „Cože, mami, cos říkala, já ti vůbec nerozumím?“ ptá se vždycky ten starší provokatér, čímž spolehlivě startuje další po generace děděné věty.                                                                                                   

    Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že u nás v rodině to tak funguje u všech. Stresová situace (jakákoli) má za následek dočasné pomatení smyslů, zasahující řečové centrum s následkem krátkodobé slovní demence.                                                                                                                                        

    Což o to, když se nám ty trapasy stávají za dveřmi našich bytů, to se dá ještě ustát, ale na veřejnosti? V práci? Tam nikomu nevysvětlíte, že nejste blbec, ale prostě jste jen ve stresu.                 

    Kdysi hledal můj brácha práci na poloviční úvazek. Protože byl odmala zvyklý na pohodlí (všichni ho jako benjamínka obskakovali), jakékoli vyřizování se pro něj stalo stresem.                                            

    „Dobrý den, ehm, chtěl jsem se zeptat, ehm, hledám práci na poloviční úvěr," zachroptěl do telefonu.                                                                              

Nedostal ji. A nedostal ani další, protože čas pohovoru proseděl na záchodě a ze stresu, že to „projel“, tam strávil zbytek dne. Večer se v obavě o své zdraví svěřil matce s následkem celodenního pobytu kdesi.                                                                                                                                                        

    „Mami, asi mám steroidy!“ přiznal v obavě, že bude muset absolvovat nějaké vyšetření. Obavy se nepotvrdily. O hemoroidy nešlo.                                                                                                               

    Také dospívající neteř si mi často stěžuje na svojí matku - tu potrestanou sestru. I na ní se podepsala ona dědičná indispozice. Její dopady však pociťuje přeci jen hůř, protože nic není lepší slovní bumerang, než-li dítko v pubertě.                                                                                                             

    Během let jsem ale vypozorovala, že se to stává nejen v naší rodině. Možná je to zkrátka normální lidská vlastnost a vyhýbá se jen těm nejdokonalejším jedincům.                                                             

    Spolužačka trémistka měla na praxi provést sterilní ošetření rány. Když své konání slovně doprovázela, nestačila se divit ani profesorka ani pacientka.                                                                   

    „Ránu pečlivě postříkám infekcí, tak aby se dostala nejen na ránu, ale i do jejího okolí.“               

Faux pas jako víno a podobných se denně stává určitě několik.                                                              

    Máma pracuje ve staré budově s obrovskými okny. Jednoho odpoledne se zvedal vítr a intranetem přišlo varování, které rozesílal, asi ve stresu, nějaký kolega.                                                                   

    „Před odchodem zavřete všechna okna, blíží se vychřice!!!“                                                  

Odepsala mu, aby si opravil tu hrubku, a záhy jí přišla odpověď.                                                             

     „Pokud je vichřice opravdu silná a očekávají se tvrdé následky, je povoleno psáti ypsilon.“               

     Kdybych jen uměla být tak pohotová i já. Ale moje děti mi vezmou vítr z plachet dřív, než se stačím nadechnout. A nadechnout, to já se občas zapomenu. Slova z pusy střílím s takovou kadencí, že na nádech není čas. Konec věty pak ze sebe ždímu téměř ve stavu bezvědomí. To mi připomíná opět bráchu. Jako malý vystrašeně povídal o svém zážitku na koupališti. Někdo tam prý skočil do vody, narazil na dno a když ho rychle vytáhli, tak byl chvilku v sebevědomí. Kdyby šla tato vlastnost získat právě zmíněnou cestou, koupaliště by byla naprosto jistě plná sebevědomých rozbitých hlav. Včetně té mojí. Riziko, neriziko.                                                                                                                                

    V pátek jsme odjížděli na chalupu, manžel  asi desetkrát řekl klukům, ať si jdou sbalit hračky, které si chtějí vzít s sebou. Bez odezvy. V zoufalství začal pobíhat mezi ložnicí a dětským pokojem, zvyšoval hlas a zadrhával se v řeči. Byl ze svého chování tak šokovaný (on je jinak docela pohodář), že se rozhodl tentokrát rázně zakročit jejich stále probíhající ignoraci. Konečně ukázat, kdo je tady ta autorita!!! Postavil se do předsíně, aby na něj oba dobře viděli, zaujal postoj bojovníka, na obličej nahodil masku drsného zabijáka, což při jeho výšce a  stošesti kilech nebyl zase takový problém, svůj hlas vyladil do polohy nejvyšší hrubosti a stresován zařval: „NEŠERTĚ MĚ!!!“                                                               

     Ačkoli jindy držím s manželem basu, tentokrát jsem se smíchy neudržela. Holt začínáme být jedno tělo, jedna duše. Manželé k pohledání.