Pravda o mužské hrdosti aneb Hýčkejte si svého Batmana

    Přišlo to. To, na co jsme se doma tak těšili. Náš mladší syn konečně dospěl a učinil rozhodnutí, které změnilo životy nás všech.

    U nás na traumatologii jsme označovali zimní měsíce pracovně za období Anči a Mařky. Začalo mrznout a Anča se vydávala rok co rok poinformovat Mařku, že to venku klouže, tak ať radši nikam nechodí. Jenže cestou uklouzla a zlomila si krček. Když pak Mařka dobíhala tramvaj, aby Anče přivezla věci do nemocnice, na tom samém náledí sebou sekla a s druhým krčkem jsme ji ukládali hned vedle Anči. Vždycky, když se blíží tohle období, trnu a „modlím se“ za krčky mých stařičkých babiček.

    U nás doma sice žádné náledí nemáme, ale úrazovost stoupá každým dnem a fakt, který za to může je obyčejné Jakubovo rozhodnutí o nadbytečnosti plen. Je přece „helkej“ jako táta a Matěj. Nočník jsme tedy úplně přeskočili a vrhli se rovnou do náruče záchodové mísy.  

    Jako všichni správní rodiče jsme každou kapičku tříštící se o hladinku mohutně opěvovali. „Hurárovali“ jsme, tleskali, synka chválili, hrdě poplácávali, objímali, hladili a líbali. A protože Jakub bude patřit(jsem si tím naprosto jistá, dědičnost je prevít) do skupiny ješitných chlapů, nalezl v našem konání zalíbení a zbavování své drahocenné tekutiny si rozvrhnul do tolika etap, že i starý prostatik by bledl závistí. A tak jsme běhali, lítali(!) a skákali v obavě, aby nebylo pozdě.

    „Honéém, cůůůlááát!“ ozývalo se vždycky na druhém konci bytu, za obrovskou hromadou hraček a cesta k ní byla lemována autíčky, kostkami a nevím čím ještě.  

Po jeho nadšeně zoufalém volání jsme s manželem vybíhali z protilehlých koutů bytu, naráželi do sebe, zvrkávali si nohy a zakopávali o hračky nebo staršího syna, jenž se dost často pletl do cesty, aby si i on přisadil k našim ódám. Dovedete si představit ty následky, když „rozjetému“ stodesetikilovému manželovi, zkříží cestu jeho skoro o polovinu lehčí žena nebo syn s pětinovou váhou? A tak boulí přibývalo a výdaje na plenky úměrně s jejich počtem klesaly.

    „Jééé, ty to umíš, ty krásně čůráš, no to je šikovnej chlapeček, bravo, výborně….,“ to je jen hrstka výrazů, kterými jsme ho častovali.  

Jeho sebevědomí tudíž rostlo a udělal si svůj vlastní závěr.

    „Mami, mam sikovnej pinďur,“ chválil svoje mužství a hrdost v jeho tváři mi připomínala jeho otce.  

Jenže on začal chválit stejnými slovy všechny členy rodiny po návštěvě toalety. Pravda, u dvou členů se trefil bravurně, ale já „pinďurem“ obdařena nejsem. Přišlo tedy na vysvětlení dalšího rozdílu mezi mužem a ženou. To, že má mamka – holka prsa, to už jsme zmákli dávno, teď bylo nutné ještě objasnit tu rozdílnost zhruba ve středu lidského těla. Pochopil to docela rychle.

    „Pinďur a pína,“ opakoval si teď dost často.  

Muže od ženy tedy už rozeznal perfektně, jen u jedné tety si postavil hlavu a přes pinďur prostě vlak nejel. Už k nám tolik nechodí.

    Když jsem přinesla domů nové slipečky s motivem Batmana a Supermana, zavládlo nadšení, že bude mít stejné jako starší brácha.  

    Později už mi to jako dobrý nápad nepřišlo. Na procházkách, ve frontě, ve školce a prostě všude si poklepával šibalsky na svůj poklopec a pokládal stále stejné otázky svému okolí.

    „Chces podívat? Je tam betmééén!!!“ ptal se hlasitě zejména osob vlastnících „pínu“.  

Když se pak ve frontě v supermarketu do ticha, rušeného pouze pípáním kasy, zeptal pána stojícího před námi, jestli tam má Batmana nebo Supermana, a on se zoufalstvím v očích jen nesouhlasně kroutil hlavou, uzavřel to Kubajs tak, že to není pán, ale paní.

    „Aha, nemás pinďura, más pínu.“  

Rudl pán, rudla jsem já, jen ostatním lidem cukaly koutky a rudli spíš od potlačovaného smíchu.

     Je mi to už jasné. Tu hrdost, týkající se chlapského mužství, máme na svědomí my rodiče. Prostě ji ve svých dětech vypěstujeme a není se tedy čemu divit. Jen doufám, že mezi tím prvním obdobím „kapičkování“ a pozdější etapou života se stejnými příznaky, uplyne co nejvíce desítek let a můj chlapeček bude co nejdéle hrdý na svého Batmana. A Vám, pánové, přeji to samé, čímž zároveň přeji krásné zítřky i Nám ženám.