Pořád dělám chyby aneb Díky za ten Vitacit

    Měla to být poklidná nedělní procházka s dětmi. Nepovedlo se. Kdo chodí venčit dvě hyperaktivní ratolesti s rozdílnými zájmy, osedlávající dopravní prostředek, jistě tu situaci zná.

    „Mami, jedeme k pyramidě,“ ukazuje směrem k parku šestiletý Matěj, usedávajíc na kolo.

    „Néé!!!“ okamžitě neguje bratrův návrh dvouletý Jakub. Sedá na motorku a se slovy „tam,tam“ ukazuje na cestu vedoucí k dětskému hřišti na opačné straně. Chvíli diskutujeme, ale nakonec vyrážíme směr třešňový sad.  Dokonce se přestanou vztekat. Nevyhověla jsem ani jednomu, a tak si nemají co vyčítat.

    Za hodinu už máme za sebou hádku o houpačku, odřené koleno, písek v oku, boj o flašku s obrázkem „cars“, hysterický záchvat před cukrárnou, psí exkrement na botě, kole i nohavici a po mém zvolání „nešahej tam“, už ho má Kuba i na ruce. Zatímco probíhá důkladné „odhovňování“, ujíždí Matěj, jako jen kousek napřed, přes hlavní silnici(!). To je poslední kapka.

     Žíla na krku mi viditelně tepe a adrenalin mi pumpuje celým tělem. Pod jednu ruku si hážu Jakuba, pod druhou motorku a běžím za tím dezertérem (tedy snažím se o to). Už z dálky na něj volám výhrůžky. Nezastavuje. Až v okamžiku, kdy vyřknu zákaz počítače a DVD, ozve se pískání zadní brzdy. 

    „Mami, já už to nikdy neudělám,prosím, slibuju.“

    Zbytečné. Dneska opravdu přepískl a já budu nekompromisní. Šouráme se domů. Pohřební výraz v obličeji mého syna mi nahodí v hlavě retrospektivní filmeček z  mého dětství. Ano, přesně tento scénář dnes hodlám předhodit tomu dítěti, aby si konečně začalo vážit toho, co má.

    Nejdřív ho šokuji oznámením, že za mého dětství lidi doma počítače nemívali, dvd neexistovalo a televize byla jen v obývacím pokoji. Jediné vysílání pro děti byl Večerníček, Studio kamarád a později Magion nebo Vega. V jeho obličeji je bolestivá grimasa. Nemůže to pochopit. 

     Oběma dětem nesu jogurt. Začne další souboj o tetování pod víčkem. To mi nahrává a seznamuji ho s dalším faktem. Za mých dob pod víčkem nikdy nic nebylo. Byli jsme rádi, když jme našli na dně skleničky marmeládu. Jediný jogurtový nápoj bylo Jovo v kelímku, zato jogurt chutnal jako jogurt, termix byl termix, točená pistáciová zmrzlina byla vrcholem labužnictví dětských chutí a jahodové mléko z růžovočerveného pytlíku hladilo zevnitř naše bříška. Žvýkali jsme Pedro za kačku a když jsme nezlobili, směli jsme si občas koupit i Bajo za dvoukorunu. V neděli nám maminka svátečně nalila do sklenice vodu a my jsme do ní s blaženým úsměvem sypali šumák a hráli si, že pijeme pivo. Na hřišti jsme mezi skákáním gumy ochutnávali z dlaní Vitacit a nikoho z nás by nenapadlo, že by nám mohlo hrozit nebezpečí v podobě nějakého úchyláka. Nevnímali jsme politiku a starosti dospělých, my byli šťastní. 

    Místo šoku se v Matějově obličeji objevuje soucit. Ten šok se stěhuje do mé tváře. Můj syn mě začíná litovat.  

    „Mami a měla jsi vůbec ňáký hračky?“ začíná mít o mě starost. 

    Vzpomínám na plechové nádobíčko, chodící panenku Markétu a jedinou technickou vymoženost v dětském pokoji. Byla to hra s dvěma drátkama, které po správném spojení na obrázku rozsvítily žárovičku. Stejně jsme nejradši s babičkou mastili karty, čichali buchtovou vůni a sledovali babiččiny stříbrné ruličky vlasů, zatímco nám vyprávěla, jaké bylo její dětsví za války. Hltali jsme každé její slovo a chtěli to slyšet pořád dokolečka, protože babička byla v důchodu a měla na nás čas. 

    Právě při této vzpomínce jsem pochopila absurditu svého chování. Svojí retrospektivou jsem chtěla docílit, aby si vážil toho, co má. Vůbec mě nenapadlo, co nemá a o co je vlastně ochuzen. Už mlčím. Tiše ho pozoruji a usmívám se. Podává mi balíček karet a sedá si ke mně . Jsem zase šťastná. 

     „Mami vyprávěj ještě,“ žadoní, zatímco míchám hromádku. 

     Možná si ještě v hlavě neumí srovnat spoustu věcí, možná si neumí představit tu minulou dobu, ale možná, stejně jako kdysi já, putuje v představách a zaměstnává svoji fantazii. Možná sleduje moje vlasy. Měla bych zadělat na buchty. Vpustit sem tu nesmrtelnou vůni dětství, aby i on měl za několik let na co vzpomínat. 

    Druhý den, při cestě ze školky, mi podává právě utrženou kopretinu a jeho slova mi vyráží dech. 

    „Na, maminko, trhej si – má mě rád, nemá mě rád – ať si taky něco užiješ!“   

    Ještě nás čeká dlouhá cesta. Já se těším. Doufám, že on taky.