Občas prostě ráda zavírám oči

Když jsem byla malá, mojí babičce visela v koupelně taková věc, co si ji přehazovala po umytí hlavy přes záda i ramena a pod krkem si ze šňůrek uvazovala úhlednou mašličku. Byla to jen obyčejná pelerína, v mých očích ale byla kouzelná. 

    Ten kousek látky byl průhledný. Kraje lemovala krajka barvy popela, snad trošku s nádechem do hněda. Když si babička vytvořila svoje ruličky na hlavě, měnil se ten kus silonu v závoj princezny. Můj závoj. Všechno jsem přes něj sice viděla v ponurých odstínech(stejně jako nedávný den, kdy se slunce schovalo do černých mraků), ale tenkrát mi žádná šeď náladu pokazit nemohla. 

Z princezen jsem vyrostla, pomyslnou korunku nemám komu předat a žádný závoj už po ruce není. Přesto jsou dny, kdy vidím svět stejně jako kdysi. Ponuře. Šedě. Hlavně teď v zimě, kdy nám sluníčko nepřeje.   

Nedávno jsem si postěžovala svojí sestře. Když mi hned druhý den ráno se smíchem volala, abych se připravila, že bude mlha, zima a déšť, tudíž ani dnes slunce neuvidím a líp mi nebude, vzpomněla jsem si na jednoho pacienta. 

Byl od dětství slepý. Nikdy neviděl svítit sluníčko, nikdy neviděl rozkvetlou louku, kapky deště, co stékají po okně, ale přesto se pořád usmíval. Žil ve tmě a usmíval se!   

„Dobré ráno, Ivanko,“ vítal mě s úsměvem hned ve dveřích, aniž bych promluvila. 

„Jak víte, že jsem to já?“   

„Vím to, předchází vás vůně.“

A stejně jako si pamatoval tu moji vůni, rozpoznal i ty ostatní. Věděl, jestli se při hovoru usmívám, dokonce poznal jakou mám náladu, i když jsem právě mlčela.    

„Zavřete oči a koukejte se jinak. Zkuste to taky, slyšíte?“ šeptal tiše.

Rozlišoval zvuk chůze, sílu dotyků, melodii hlasu, vůni a spousty dalších věcí. Nesouhlasil, že by byl optimista. Prý naopak. To jen světlé okamžiky v jeho životě mu mění pohled na svět, a my ho pak těma svýma očima vidíme v této roli.   

Dokonce tvrdil, že ani ticho není nikdy stejné. Vyprávěl o svých vzpomínkách, ačkoli neměl žádné fotky, žádné obrázky nebo pohlednice. Každý okamžik jeho života měl spojený s vůni, chutí, lidmi, zvuky, hlasy a pohmaty. 

Tenkrát jsem byla asi příliš mladá, abych to všechno mohla chápat. Dneska mu rozumím. Člověk se někdy musí posunout na čáře života, aby pochopil, co je důležité.   

Při podobných myšlenkách mám tendenci schovat se, zalézt si někam do kouta, hodit si něco přes hlavu, abych nebyla vidět. 

Stydím se.   

Stydím se za svoji přízemnost a nevděčnost. Stydím se za to, že často spadnu do rutiny a všechno mi připadá samozřejmé. Není!!! Bohužel. A každým okamžikem se to může změnit. Čas od času to poznávám i na vlastní kůži. 

Když potom „vylezu“ ze své nory, prostě jen zavírám oči a dívám se okolo sebe.   

Jinak. 

Ráda.   

Poslouchám hlas svých dětí, vnímám jejich vůni, pohyby, hebkost kůže a jemnost vlásků. Taky poslouchám tlukot Kubova srdce a jsem šťastná. Nemožné, co se změnilo v zázrak. Celý život je zázrak a jak dlouho ho budeme užívat, nikdo neví. 

A co už nechci nikdy dělat? Závěry na první pohled. Oči totiž dovedou nestydatě lhát. Stačí jen ošálit je nějakým barevným závojem nebo falešným úsměvem. Člověk by prostě měl zapojit i ostatní smysly, jedině tak je jeho pohled na svět celistvý a jediný správný.