O spěchání a píchání

    Z čekárny je slyšet hádka dvou mužů, který z nich by měl jít dřív na řadu. Oba děsně spěchají. Pořadová čísla se zdají být zbytečná, protože ve frontě by se ta pozice prý určitě hlídala líp, ačkoli tu projdou za tři hodiny i tři stovky lidí, a řada z nich by stát ani nevydržela. Ale fronta by podle nich byla jistota, přitom stačí na tabuli sledovat to svoje číslo. Někdy je to čekání opravdu na dlouho. Čas plyne….  

    Usedám na svoji židli v odběrovém boxu, natahuji si rukavice a zapínám vyvolávací systém. Už mi svítí číslo. Nikdo nejde. Volám do čekárny poprvé. Nikdo se nedostavuje. Čekám…. Volám podruhé. Stále nikdo nejde, a tak ještě čekám. Ani potřetí neusedl na odběrové křeslo hledaný pacient. Posouvám tedy tlačítkem na dalšího v pořadí. Přichází hned. Ten za ním také a posléze další.

    Najednou se ale ve dveřích objeví muž, který mi šermuje prvním číslem před obličejem. Rudý rozčílením mi nadává, že jsem ho přeskočila, on navíc děsně spěchá a máme si ten bordel dát laskavě do pořádku. Snažím se mu vysvětlit, že jeho číslo už svítilo, ale on ani na moje třetí zavolání nepřišel, a jelikož nespěchá sám, vzala jsem další pacienty. Pán rudne ještě víc. Rukou mu dávám pokyn, aby si tedy hned sedl. Muž ještě chvíli něco brblá, ale když mu zatahuji ruku škrtidlem a do kloboučku si nasazuji jehlu, změní taktiku. Začne mi lichotit. Kdo by taky před ženou s dlouhou ostrou jehlou vznášel nějaký protest.

    Usmívám se.

    Vzpomínám si, jak nám paní profesorka na škole vtloukala do hlavy, že i kdybychom měly chuť někoho fyzicky inzultovat nebo i jen dát průchod citům ústy, vždy si musíme vzpomenout na empatii a usmívat se.

    Usměji se tedy ještě víc.

    Odběr je hotov, pán mi říká, že jsem anděl. Vůbec to necítil.

    Usmívám se. Podávám mu náplast s instrukcí, že si má místo vpichu deset minut mačkat, aby neměl modřinu, a pak přelepit. Pán spěchá. Pouští si ruku hned a krev se mu řine po ruce a odkapává na zem. Z žíly má velkou fialovou bouli. Znovu mu opakuji, že si to musí držet a mačkat těch deset minut. Omlouvá se.

    Usmívám se, omyji mu ruku, dám mu čisté čtverečky, novou náplast a vytřu krev na zemi.

    Muž mi děkuje a rychle odchází za manželkou do čekárny, kde jí hned nadšeně ukazuje svoji modrou loketní jamku, a s komentářem „podívej, jak mě ta kráva zřídila“ se rozhlíží po čekárně, jestli mluvil dost nahlas, aby to slyšelo co nejvíce lidí. Slyšelo. I já nemohla přeslechnout.

    Usmívám se. Nohu si fixuji pod židli, protože mi samovolně vykopává, jako by mi neurolog ťukal kladívkem pod čéšku.

    Přichází manželka pro nové čtverečky. Pán opět krvácí. Neměl čas držet si vpich a paní byla stejně zvědavá na tu krávu, co tak zřídila jejího muže. Anděl zmizel. Rozplynul se.

    Usmívám se a podávám jí čtverečky, novou náplast a volám dalšího pacienta. Ten je krásnou odměnou za předešlé chvíle. Je úžasný. Přidá i nějaký ten fórek a zvedne mi náladu, kterou mi po chvíli zkazí zase nějaký spěchající morous.

    Tohle se děje i několikrát denně. Nejen mně. I mým kolegyním ve vedlejších boxech a jediné, co nás uklidňuje, je fakt, že pořád je ještě víc lidí, kteří jsou milí a „disciplinovaní“. Z našich zkušeností totiž nejvíc křičí a prosazují si přednostní odběr lidé, kterým v podstatě nic není. Strašně spěchají a kopou kolem sebe. Zatímco ti opravdu nemocní nebo lidé, kterým třeba zbývá jen pár měsíců života, a chodí k nám pomalu každý týden, sedí tiše v čekárně, sledují svoje číslo a jsou vděčni, když se nám je podaří nabrat třeba až na popáté nebo i z nohy, protože mají žíly zničené chemoterapií. Usmívají se na nás, povzbuzují nás, ať to zkoušíme dál, protože tohle je ta nejmenší bolest, co zažívají za poslední rok či roky. Když se krev konečně objeví ve zkumavce, rozzáří se jim oči, pohladí pohledem a někdy i volnou rukou.

    Usmívají se!!!

    Poděkují a odejdou. Posadí se mlčky v čekárně, kde si poslední vpich mačkají těch deset minut i déle. Nespěchají. A přitom by mohli. Oni už toho času totiž před sebou mnohdy moc nemají a případnou zlobu by jim člověk moc rád odpustil. Přesto jsou smíření a usmívají se. Mají můj obdiv a věřím, že nejen můj. Kéž by medicína pokročila tak daleko, aby jich bylo co nejméně. Za sebe budu totiž raději, když bude chodit víc těch „spěchajících blbů“ než těch, co nesou ten mnohdy poslední a nejtěžší balvan na zádech.

    Přeji nám všem moře času a život bez modřin na těle i na duši……