Někdy je hec jenom kec aneb Sliby chyby

    Taky jste si v dětství naposlouchali ty věty o tom, že než se vdáte(oženíte), tak se vám to zahojí? Taky vás rodiče hecovali, jen abyste momentálně zapomněli na svoje trápení nebo bolest a upnuli se ke krásné optimistické budoucnosti?  

    Z toho raného dětství si toho moc nepamatuji, jen takové útržky hlasů, postav a pocitů. Co si ale pamatuji moc dobře, byla cesta k zápisu do první třídy a to, že jsem celou věčnost záviděla svojí kamarádce ve školce její krásné sněhově bílé silonové punčocháčky. Já byla nucena nosit ty nepérující „hnědky“, které oblast od rozkroku k pasu dokázaly zvětšit tak asi patnáctkrát, tudíž jejich guma mohla klidně způsobit nekrózu zaříznutím vysoko nad pupkem, zatímco ten rozkrok si to vesele štrádoval na „vytahanej mejdan“ v podkolenních jamkách. Když jsem byla podarovaná podobně úžasným skvostem, jako měla Janička ze školky, přestal mi svět textilu připadat tak „hnusnej“ a na zápis jsem se začala hrozně těšit. Jenže zkratka křovím vykouzlila na té nádheře pěknou ďuznu a na mém těle asi tucet škrábanců.

    „Nebul, než půjdeš opravdu do školy, tak se ti to zahojí, zase budeš hezká holčička a punčocháčů ještě v životě roztrháš, no jéje,“ uklidňovala máma situaci a já bláhově uvěřila, že fakt bude líp a do září budu bez chyb.

    Kec. Do první třídy jsem nastupovala v podobě upíra trpícího paradentózou. Zrovna tak moje ofina by byla dostatečným důvodem k nezahájení školní docházky, protože ji máma vytvářela fazonku večer při slabé žárovce se slovy „abys byla krásná“. Její úmysl nevyšel. Ofča se pyšnila právě tolika zuby, kolik mi jich chybělo v puse.

    Taky nevím, kde například brali ti moji rodičové jistotu, že téměř amputovaný malíček rourou od kamen se mi do svatby zahojí. Tenkrát to fakt vypadalo beznadějně a zatímco se sourozenci, sestřenice a bratranci cachtali ve vodě, šklebili se při pojídání nezralých ostružin, mně se šklebila jen odporná hnisavá rána na tom prstě. Dodnes mi po malíčku, hned vedle snubního prstenu(!), vede ošklivá černá jizva ukrývající v sobě ty dvacet let staré saze.

    Ty malé lži mě pak provázely po zbytek dětství, celou pubertou a dokonce jsou tak vlezlé, že opruzují v mém životě dodnes, a některé z nich zkouším aplikovat i na svých dětech.

    Když si včera Matěj před zrcadlem zkoumal nějaký pupínek a se slovy „no potěš, já mám snad beďara“ opouštěl předsíň, chtělo se mi říct zrovna to o tom „než se oženíš….“, ale v poslední chvilce jsem ta slůvka polkla, neboť zrovna tuhle mačkací pupínkovou disciplínu, doprovázenou matčiným komentářem, znám velmi dobře. Napřed mi bylo slibováno, že po dvacítce to přejde. Nepřešlo. Další slib zněl - do vdavek. Marný. Pak po dětech. Bezvýsledný. Některé exempláře si u mě prostě zřídily trvalé bydliště a opouštějí ho vždy jen na krátký čas, zřejmě na zotavenou. Podezírám je, že tu zdravotní dovolenou tráví někde v seniorském klubu, kde asi holkám šedinám rozkecaly, jaký u mě mají bezva život, a tak se i tahle děvčata začala ubytovávat v mých prostorách. Nejdřív se nastěhovala tak po jedné nebo po dvou, takže vytrhnutí bylo snadné, ale poslední dobou pořádají nájezdy v organizovaných skupinách, a jistější proto bylo zahájit masivní chemický protiútok nějakou obzvláště jedovatou barvou.

    Už ničemu, co má jako někdy v budoucnu přejít nebo přijít, nevěřím. To bylo slibů a nadějí, že po třicítce zmoudřím. Co pacientů mi řeklo, že se mi to starání o ně jednou v dobrém vrátí. Kolikrát mi vlastní děti slíbily, že od zítřka už zlobit nebudou. Sliby, zase plané sliby.

    Máme za sebou Matějův zápis. Předcházelo mu nacvičování povinných údajů a pro jistotu jsem i brnkla o téma povolání rodičů. Nejdřív byl syn šokovaný, že i já mám svoji profesi, a pak byl nervózní z názvu pozice manžela(IT). Netuším, jaké mají děti v dnešní době sny o ideálních rodičích, ale Matěj zřejmě se zaměřením těch svých genetických základů spokojený nebyl.

    „Mami, a nemoh bych rači říct, že je táta fotbalista? Jo, a o tobě mluvit nebudu, stejně teď nic neděláš,“ uzavřel to a já s hrůzou zjistila, že se za nás to dítě stydí. Přišlo to brzy, ale nedá se nic dělat. Chce se mi sice říct, že je to jen dočasné, protože jednou z toho určitě vyroste, jenže tu jistotu tedy fakt nemám. Teď už mi zbývá jen jediná alternativa. Uklidňovat sama sebe. A tak si říkám – klid ,Ivčo, klid, až se dostaví stařecká demence, tak ti bude všechno úplně jedno.