Někdy je hec jenom kec aneb Sliby chyby
Z toho raného dětství si toho moc nepamatuji, jen takové útržky hlasů, postav a pocitů. Co si ale pamatuji moc dobře, byla cesta k zápisu do první třídy a to, že jsem celou věčnost záviděla svojí kamarádce ve školce její krásné sněhově bílé silonové punčocháčky. Já byla nucena nosit ty nepérující „hnědky“, které oblast od rozkroku k pasu dokázaly zvětšit tak asi patnáctkrát, tudíž jejich guma mohla klidně způsobit nekrózu zaříznutím vysoko nad pupkem, zatímco ten rozkrok si to vesele štrádoval na „vytahanej mejdan“ v podkolenních jamkách. Když jsem byla podarovaná podobně úžasným skvostem, jako měla Janička ze školky, přestal mi svět textilu připadat tak „hnusnej“ a na zápis jsem se začala hrozně těšit. Jenže zkratka křovím vykouzlila na té nádheře pěknou ďuznu a na mém těle asi tucet škrábanců.
„Nebul, než půjdeš opravdu do školy, tak se ti to zahojí, zase budeš hezká holčička a punčocháčů ještě v životě roztrháš, no jéje,“ uklidňovala máma situaci a já bláhově uvěřila, že fakt bude líp a do září budu bez chyb.
Kec. Do první třídy jsem nastupovala v podobě upíra trpícího paradentózou. Zrovna tak moje ofina by byla dostatečným důvodem k nezahájení školní docházky, protože ji máma vytvářela fazonku večer při slabé žárovce se slovy „abys byla krásná“. Její úmysl nevyšel. Ofča se pyšnila právě tolika zuby, kolik mi jich chybělo v puse.
Taky nevím, kde například brali ti moji rodičové jistotu, že téměř amputovaný malíček rourou od kamen se mi do svatby zahojí. Tenkrát to fakt vypadalo beznadějně a zatímco se sourozenci, sestřenice a bratranci cachtali ve vodě, šklebili se při pojídání nezralých ostružin, mně se šklebila jen odporná hnisavá rána na tom prstě. Dodnes mi po malíčku, hned vedle snubního prstenu(!), vede ošklivá černá jizva ukrývající v sobě ty dvacet let staré saze.
Ty malé lži mě pak provázely po zbytek dětství, celou pubertou a dokonce jsou tak vlezlé, že opruzují v mém životě dodnes, a některé z nich zkouším aplikovat i na svých dětech.
Když si včera Matěj před zrcadlem zkoumal nějaký pupínek a se slovy „no potěš, já mám snad beďara“ opouštěl předsíň, chtělo se mi říct zrovna to o tom „než se oženíš….“, ale v poslední chvilce jsem ta slůvka polkla, neboť zrovna tuhle mačkací pupínkovou disciplínu, doprovázenou matčiným komentářem, znám velmi dobře. Napřed mi bylo slibováno, že po dvacítce to přejde. Nepřešlo. Další slib zněl - do vdavek. Marný. Pak po dětech. Bezvýsledný. Některé exempláře si u mě prostě zřídily trvalé bydliště a opouštějí ho vždy jen na krátký čas, zřejmě na zotavenou. Podezírám je, že tu zdravotní dovolenou tráví někde v seniorském klubu, kde asi holkám šedinám rozkecaly, jaký u mě mají bezva život, a tak se i tahle děvčata začala ubytovávat v mých prostorách. Nejdřív se nastěhovala tak po jedné nebo po dvou, takže vytrhnutí bylo snadné, ale poslední dobou pořádají nájezdy v organizovaných skupinách, a jistější proto bylo zahájit masivní chemický protiútok nějakou obzvláště jedovatou barvou.
Už ničemu, co má jako někdy v budoucnu přejít nebo přijít, nevěřím. To bylo slibů a nadějí, že po třicítce zmoudřím. Co pacientů mi řeklo, že se mi to starání o ně jednou v dobrém vrátí. Kolikrát mi vlastní děti slíbily, že od zítřka už zlobit nebudou. Sliby, zase plané sliby.
Máme za sebou Matějův zápis. Předcházelo mu nacvičování povinných údajů a pro jistotu jsem i brnkla o téma povolání rodičů. Nejdřív byl syn šokovaný, že i já mám svoji profesi, a pak byl nervózní z názvu pozice manžela(IT). Netuším, jaké mají děti v dnešní době sny o ideálních rodičích, ale Matěj zřejmě se zaměřením těch svých genetických základů spokojený nebyl.
„Mami, a nemoh bych rači říct, že je táta fotbalista? Jo, a o tobě mluvit nebudu, stejně teď nic neděláš,“ uzavřel to a já s hrůzou zjistila, že se za nás to dítě stydí. Přišlo to brzy, ale nedá se nic dělat. Chce se mi sice říct, že je to jen dočasné, protože jednou z toho určitě vyroste, jenže tu jistotu tedy fakt nemám. Teď už mi zbývá jen jediná alternativa. Uklidňovat sama sebe. A tak si říkám – klid ,Ivčo, klid, až se dostaví stařecká demence, tak ti bude všechno úplně jedno.
Ivana Vejvodová
Každý si holt hlídá to své
Manžel přede mnou utíká, gestikuluje nesouhlasně rukama, pokouší se přede mnou zavřít dveře, ale já jsem neoblomná. Škvírkou mezi futry mu šermuji malou lištou, jejíž přivrtání mi chybí ke štěstí. Lišta nad dětskou postel, která by držela rákos.
Ivana Vejvodová
Šmarjá, rosteš pro ......
Stejně jako na sklo bubnují kapky deště, aby přece jen zkusily tvrdost okenních tabulek, dobývají se mi do hlavy dvě myšlenky, které se ovšem v konečném smyslu nevylučují a míří do jednoho místa.
Ivana Vejvodová
Tak co to tu teda tak strašně smrdí?
„Proboha, co to tu tak strašně smrdí?“ pomyslela jsem si před časem v koupelně, když jsem zahájila večerní hygienu. Během pár vteřin jsem měla jasno. Vlastně spíš zatmění. A to doslova. Chcete-li si změnit pohled na svět, dejte si na obličej místo pleťové vody odlakovač na nehty.
Ivana Vejvodová
Co se ve škole neučí
Nadechla jsem se, abych přemýšlela o tom, co mi právě řekl starší syn. Kabina starého výtahu mi připadala stejná jako jindy. Ale možná má pravdu. Možná je dobré občas se zastavit, aby člověk s postupem času neztratil ten jasný pohled zpátky přes rameno a zároveň tím získal pravdivější pohled pod nohy a nejlíp ještě dál.
Ivana Vejvodová
Nesnáším to přerušovaný
Když už se do toho dám, mám to ráda rychle. Žádné zdržování nebo rozptylování! To jenom plýtvá silami. Těším se jen na konec, protože jako skoro každá vdaná ženská nemám čas ztrácet čas. Jdu tvrdě jen za tou slastí na konci. Tu totiž zbožňuju.
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Budoucnost válčení? Stíhačka řízená AI obstála v „boji“, vezla i šéfa letectva
Americký šéf letectva Frank Kendall se poprvé proletěl experimentální stíhačkou F-16, kterou místo...
Hamás má týden na příměří, jinak Izrael vtrhne do Rafáhu, spekuluje Egypt
Izrael dal palestinskému radikálnímu hnutí Hamás týden na to, aby přijal dohodu o příměří a...
V Berlíně hoří výrobní hala firmy produkující zbraně poskytnuté Ukrajině
Hasiči na jihozápadě Berlína likvidují rozsáhlý požár výrobní haly, ve které jsou uskladněny...
Názor, že Paroubek parazituje, nestačil. Podle soudu může iniciály ČSSD použít
Volební senát Nejvyššího správního soudu (NSS) zamítl návrh Sociální demokracie (SOCDEM) na zrušení...
- Počet článků 96
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5157x
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/takhle-by-nechtel-umirat-nikdo-z-nas-pise-vrchni-sestra-z-nymburske-nemocnice.html
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/umirani-covid-nemocnice-vrchni-sestra-nymburk-nemocnice-20210315.html