Muž může a otec tuplem!

    „Mami, seš si jistá, že nečekáš další mimino?“ vypálil ze tmy předsíně sedmiletý Matěj, když chlapským okem zhodnotil moje břicho krátce po Vánocích. Je tedy pravda, že ručička na váze změnila své působiště o nějakou tu čárečku doprava, ale kalhoty ještě dokážou bez problémů dopravit knoflík k dírce, tak se mě panika zmocnila jen lehce.

    Pořád jsem na tom totiž byla ještě líp než manžel, který byl dvoučlennou dětskou kritikou vyslýchán, zda si je opravdu stoprocentně jist svým otcovstvím. Posléze se tento dotaz dostal až ke mně, jenže tentokrát se mě důrazně ptal sám dotázaný, tedy můj muž, a jakožto majitel zbytku tmavých vlasů chtěl po mně, abych jasně a průkazně objasnila původ obou modrookých blonďatých synů.  

    Protože mě nenapadaly žádné věcné argumenty (vliv prostředí na barvu vlasů manžel odmítal), přicházelo v úvahu jediné: „No, tak jsou to prostě nevychovaný děti a už v tom břiše si dělaly, co chtěly a absolutně ignorovaly diktát dědičnosti, stejně jako teď ignorujou některá naše výchovná snažení!“

    Objasnění bylo nakonec přijato a já se rozhodla ve výchově zase trochu přitvrdit. To by bylo, aby se hoši nenaučili pořádně poslouchat a třeba jim pak strachy i ty vlasy zčernají a na některé dotazy a konstatování je přejde chuť.

    Povolala jsem na pomoc psychologický nátlak, jenže mladší Jakub je kromě bacilů odolný snad proti všemu. Mé výhrůžky o vyhození neuklizených hraček přecházel s ledovým klidem, a tak jsem spoléhala na jeho k věku patřící lakomost.

    „Jakube, jestli si ty hračky hned neuklidíš, tak je odnesu Martínkovi naproti z baráku!“ pronesla jsem trochu pyšně, že jsem konečně našla jeho slabinu. Nehnul ani brvou, zaparkoval Bleska do garáže, ukázal na zbytek rozházených hraček a s klidem mi odpověděl: „Mami, a kdyby je ten Martínek nechtěl, tak je dej Jéňovi ze školky.“

    Možná opravdu hodně záleží na znamení, ve kterém jsou děti narozené, jelikož Matěj pochopil téměř okamžitě, že bez práce nejsou koláče, zatímco Kuba zůstával dál nechápavým a nakonec se ještě bratrovi začal posmívat, že je jenom slaboulinká Panna, zatímco on je silný Býk. Po tomto zjištění mne Mates se slzami v očích obvinil, že za to můžu stejně já, protože jsem ho porodila pěkně blbě, neboť on chtěl být Lev, který je silnější než ten bratr Býk, nebo aspoň Střelec. Důvod tohoto druhého znamení už jsem ho nenechala vyslovit, poněvadž mi bylo jasné, že pomýšlí na bratrovraždu.

    „Pití, pitííí, pííítííí!“ stupňovalo se halekání z Kubova pokoje. Naběhla jsem tam, z očí mi metaly blesky a syna podrobila přednášce o tom, že má nožičky, stejně jako já, tudíž si pro pití může přijít do kuchyně sám a za doprovodu slůvka „prosím“ o něj požádat. Seděl tam jak oukropeček, kýval provinile hlavou, a tak jsem to školení zakončila poslední větou: „Takže je ti to jasný, příště si přídeš, poprosíš a nebudeš na mě dokolečka vyřvávat!“

    „Mami, ale já na tebe fakt nevyřvával dokolečka, já na tebe vyřvával do trojúhelníku,“ snažil se o omluvný tón a já pochopila, že na tohle dítě budu muset zvolit úplně jinou výchovnou taktiku. Tu jsem si chtěla rozmyslet během úklidu, když mi tok myšlenek přerušil nález podivného fleku na jídelním stole. Po podrobnějším prozkoumání jsem identifikovala příčinu. Moji tři chlapi potřebovali přivrtat na hračku, jejíž cena nepřesahuje dvacet korun, kolečko a správně neodhadli sílu tlaku na vrtačku, která tak provrtala tunel do stolu za několik tisíc. Jelikož mě, jak se mi po mém odhalení dušoval manžel, chtěli ušetřit stresu a rozčílení, vycpali díru chlebem, který se jim zdál barevně nejbližší. Nemohli přece chudáci tušit, že chléb vlivem vlhkosti změní odstín do zelena a zničí tak jejich maskovací mimikry. Od té doby je vydán zákaz spravovat cokoli, co nepřevyšuje cenu nábytku, na kterém k opravě dochází. Manžel se ještě chvíli snažil oponovat, ale já byla neoblomná a můj verdikt zněl jasně – zákaz oprav.

    „Mami, ale táta může!“ snažil se muže zastávat Kuba.

    „Nemůže,“ stála jsem si na svém.

    „On ale může, mami,  protože…..protože….protože je to přece OTEC!!!“

Muž, blaženě se usmívající po synových slovech, povídal něco o tom, že konečně dochází k pozitivnímu zvratu v synově chování a u tohoto druhu výchovy už zůstaneme, neboť začíná nést sladké plody. Pyšně koukal na svého potomka, který mu vyjmenovával podle znaku všechny značky aut, hladil ho po hlavičce a já měla pocit, že Kubovy vlásky pod otcovýma rukama tak nějak tmavnou.

    Doma zkrátka zastání mít asi nebudu, a tak jsem ho hledala v práci u kolegyň a svěřila se jim nejen se svojí neúspěšnou výchovou, ale i s mým, podle Matěje, větším povánočním břichem a dostalo se mi nádherné odpovědi: „Neboj, to bude dobrý, to ti jen ze stresu zduřely břišní nervy!“

    A tak definitivně měním výchovnou taktiku. Nenechám se přece stresovat. Chce to prostě klid a břicho v teple!