Nedávno kluci vytáhli videokazetu zastrčenou vzadu ve skříňce. Svatba, četla jsem pomalu blednoucí písmenka, napsaná obyčejnou tužkou, a hlavou mi projel vzpomínkový filmeček. Cesta k oné kazetě byla nezodpovědnou rychlojízdou, kterou jednou před svými dětmi, v zájmu správné výchovy, budeme muset trošku poopravit a časově roztáhnout.
Tenkrát jsme se s mým manželem seznámili díky náhodě. Druhý den už mi v restauraci pod stolem hladil kolena a po týdnu mě požádal o ruku. Když kolem nás procházela nějaká maminka s kočárkem a můj milý mi oznámil, že takový kočárek by se mnou klidně vozil třeba hned, napadlo mě, že jsem si začala s šílencem a v hlavě se mi rodil evakuační plán. Chlap, který se po pár dnech se mnou(!) chce dobrovolně vzdát svobody a ještě „přibrat do party“ mimino, to musí být jedině blázen!!!
„Ivka, to bude sňatkovej podvodník, na to bacha!“ varovala mě kolegyně v práci.
„Nemaluj čerta na zeď, to bude jen neškodnej úchyl,“ zhodnotila to druhá a já se začala utvrzovat v myšlence, jestli nebude opravdu bezpečnější z toho vztahu radši vycouvat.
Nevím už, co se tenkrát stalo, snad nějaká chemie, ale já s ním začala za další tři týdny bydlet, zanedlouho jsme se brali a po dalších šesti měsících spolu tlačili ten kočárek.
„Cvok a cvokyně,“ smála se kamarádka, která se svým vyvoleným žila už pět let a děti neplánovali ani v budoucí pětiletce. Ostatně nemá je dodnes. Tedy ona. Její milovaný má dvě, ale s jinou paní.
A protože o svém bláznovství už jsem ve svých článcích psala, utvrdila jsem se, že nikoho jiného jsem si vzít ani nemohla.
Zatímco já s dětmi téměř neopouštím hranice městské čtvrti, můj muž se vydává den co den do víru velkoměsta, aby odtrhnut od tepla rodinného krbu a štěbetající drobotiny, vydělal tolik potřebné peníze. Vím, bude to znít v dnešní době staromilsky, ale krást se nám nechce. Ony taky ty následky, když se na to nedej bůh přijde, za moc nestojí. Takže, zatímco já jsem už sedm let osvobozena od výdělečné činnosti, můj nebohý manžel se stejně dlouhou dobu dře za dva a následky mojí rodičovské se tudíž odráží i na něm. Hypotéka ho prostě drží v šachu.
„Tatííí, táááto, tááátóóó,“ znělo nedávno zoufalé volání z dětského pokoje, ale táta nevnímal.
„Petře, ty neslyšíš? Volají tě!“ řekla jsem už trochu nervózně k mému muži.
Trhnul sebou, rychle běžel ke svému mobilu a jen kroutil hlavou.
„Né, to se ti zdálo, nemám tu žádný zmeškaný hovor,“ pronesl v klidu mezi neustávajícím voláním z pokoje.
„Děti!!!“ přidala jsem na důrazu a ukázala směrem k nim.
„Ježiši, já už jsem fakt cvok,“ zhodnotil svoje chování a odešel za nimi.
A tak se poslední dobou báječně doplňujeme i v absurdním chování a naše děti jsou z nás často paf.
A paf zůstal Matěj i po zhlédnutí svatební videokazety. Nejvíc ho zajímalo, cože jsme to tam s tátou podepisovali.
„To víš, každej chlap musí upsat svoji duši,“ zažertoval manžel a Mates vytřeštil oči.
„Upsat?“ zajímal se dál a nervózně si poposedl.
„Jojo,“ odpověděli jsme společně, aniž bychom přikládali svým slovům nějaký význam.
Bylo mi sice divné, že nepřišly žádné další otázky, ale v běhu denních událostí už jsem tomu nevěnovala pozornost.
Večer, místo čtení pohádky, ale Matěj téma obnovil. Prý se nikdy ženit nebude.
„Matý a co Anežka? Vždyť plánujete tu farmu a tak?“ ptala jsem se a bylo mi ho líto.
Jeho hlavička byla rozpálená a ramínka nesla tíhu celého světa. Hladila jsem tu utrápenou kebulku a byla bezradná.
„Mami, skončí táta v pekle?“ vysoukal ze sebe po chvilce.
„Proč by měl táta skončit v pekle?“ ptala jsem se zvědavě.
„No když upsal tu svou duši, chápeš?“ vysvětlil hlasem plným obav.
Chápala jsem. Do břicha mi vjela vlna od smíchu, kterou jsem jen těžce krotila, jak postupovala přes hrudník, ale v krku se mi ji podařilo udusit. Teď jsem se nesměla smát. Příště by mi svoje trápení už neřekl.
MANŽELSTVÍ = PEKLO
ŽENA = ĎÁBEL
Taková byla tedy jeho teorie po naší dopolední odpovědi o upsání se. A zřejmě ji na světě rozvíjí i spousta jiných chlapů. Po jejím uvedení na pravou míru(pochopitelně podle mých naivních měřítek) jsem odstartovala večer otázek a odpovědí.
Výsledek se dostavil. Musíme prý začít šetřit, protože se bude ženit brzy. Zasnoubení už s Anežkou jsou a hned na příští narozeniny už přijde snoubenka ve svatebním.
„No jo, mami, ale já nemám ještě žádný oblek. A taky se musím naučit tancovat. A mami, stačí když tam napíšu MATĚJ?“
Padla ještě spousta dalších dotazů, ale jeho závěr mi vyrazil dech.
„No, možná s tou svatbou ještě počkáme, vydělám napřed peníze, abych se pak, až bude mít Anežka děti, nemusel dřít jako táta.“
Tak. Aspoň někdo má v té naší rodině rozum, i když se samozřejmě může jednat jen o chvilkové pobláznění mysli a nás všechny ještě čeká pěkné peklo, ale jelikož jsem duší spíše optimistka, doufám, že nás čeká ráj na zemi, třeba i s jeho nástrahami. Putování jen po hladkých cestách je přece nuda. Občas je prostě nutné trochu zatopit pod kotlem a vyrušit se z letargie. Jen ti taťkové by to s námi mohli mít trošku lehčí. Nebo ne?
