Mami, proč je děda tak mladej?

    Byl jeden z těch vydařených jarních dnů. Ve vzduchu to vonělo, ale chladný vítr ještě dával znát, že léto je daleko. Koukala jsem z balkonu na šedivého pána, který vystoupil ze sanitky. Šel velmi pomalu, opírajíc se o francouzské hole. 

    Najednou ze vchodu naproti vyběhli tři kluci asi tak ve věku sedm, pět a dva roky. Křičeli jeden přes druhého, takže babiččino volání ani nezaregistrovali. 

    „Dědááá, dědeček je tadýýý!“ znělo celou ulicí to jejich nefalšované dětské nadšení.  

Dědovi cukaly ruce, určitě je zvyklý vzít kluky do náruče, možná jindy proběhne i nějaké to nacvičené plácnutí, ale teď mu ruce svázaly berle. Babička jen opakovala slůvko „opatrně, opatrně“ a všichni tři se kupodivu po chvilce utišili a přestali pobíhat kolem milovaného dědy. Nejstarší ho pohladil po ruce, prostřední mu na ní dal pusinku a ten nejmenší se mu obtočil kolem nohou jako liána. Nakonec se všichni poslušně chytli za ruce a čistili tomu šedivému pánovi cestu. Odkopávali kamínky, odhazovali klacíky a ve vchodu se předháněli, kdože bude držet dveře, aby dědeček bez úhony prošel.

    V tu chvíli jsem si vzpomněla na svého tátu. Umřel v osmatřiceti letech. Mně bylo třináct. Ačkoli jsem ho už tisíckrát oplakala, najednou mi bylo zase tak nějak hořce. Vlhké oči, v krku knedlík a v hlavě to známé proč?!  

    Matěj zná dědu bohužel jen ze staré černobílé fotky. Nemůže to pořád pochopit. 

    „Mami, proč je děda tak mladej? Dyť vypadá spíš jako táta?“ ptá se pořád dokola.

Ví, že mi jeho zájem dělá dobře a moc ráda mu o něm povídám. Tiše mi naslouchá a já vím, co se mu honí hlavičkou. Byl by to úžasný děda, zrovna tak - jako to byl úžasný táta. 

    Mates chodí rád zapalovat svému mladému dědovi svíčku. Zajímá ho, co se mu asi v hrobečku zdá, jestli mu tam není zima, horko nebo smutno. Jemu prý totiž po něm smutno je.    

    Naposledy už byl rozsvěcet i Jakub. Ještě má ale tu kebulku moc malou, aby pochopil. Radši tam pobíhal, zaléval a u každé svíčky jéééjoval.  

     „Kubo, neřvi tady nebo vzbudíš dědu!“ okřikl ho jeho bratr a mně vyhrkly slzy.

Kdyby to tak šlo! Sama bych tam začala hulákat jako o život. Jenže to nejde. Tak jsme tam ještě chvilku stáli, před očima představy, jaké by to asi bylo – kdyby…..  

    Zafoukal vítr. Chladil mi tvář a já na chvilku chtěla věřit tomu, že mě hladí tátova ruka odněkud shora. Kluci stáli u mě, každý z jedné strany, koukali do plamínku a vítr jim cuchal vlasy. Cítila jsem se šťastná.  

     Vždyť třeba…. Možná…. Kdoví?