Končím dráhu "mladé" matky aneb Ať žije Tatar

    Už je to tady. Blíží se to nekompromisně a není před tím úniku. To, co se z určitého úhlu pohledu zdá být jasné, může být ve skutečnosti jen mlhavá polopravda.

    Když se moje nejlepší kamarádka vdávala krátce po maturitě a brzy poté měla dvě malé děti, přišlo mi to super. Najednou z ní byla mladá mamča a ta roztomilá žvatlající stvoření byla okouzlující. Jenže po pár letech se jim kostřičky protáhly společně s vráskou na čele jejich matky. Z roztomilé holčičky vyrostla dlouhonohá školačka a z jejího bratra už je habán větší než jeho rodiče. Právě tehdy, kdy její potomci zahajovali školní docházku, už mi moje kamarádka nepřipadala mladá, dokonce jsem ji považovala za  fakt dost starou.

    Uběhlo pár let a i na moji „mladost“ útočí zápis do první třídy. Rozumějte, ono je něco jiného být máma kojence nebo batolátka, ale školák nás prostě na té pomyslné stupnici foukne nemilosrdně do kolonky středního věku. A tak zatímco se já vyrovnávám s faktem, že od září budu „stará“, moje už „stará“ kamarádka tak nějak omládla, protože se odhodlali s manželem k třetímu dítku. Rázem se z ní opět stala mladá mamina. Co však já považuji za naprostou nespravedlnost, je to, že všechny její děti jsou milé, hodné, klidné a spavé(bez rozdílu věku a pohlaví)!

    Ale zpátky k mým dětem. Vzhledem k tomu, že Matěj s výřečností nemá sebemenší problém a náznaky inteligence tu taky jsou, přesunula jsem svoji pozornost směrem k Jakubovi. I jeho se budu letos snažit u zápisu, tedy teprve do školky, udat. Bojím se však, že neúspěšně. Vlastně nám s manželem začalo být jasné, že hladký průběh je nejenom ohrožen, nýbrž je téměř nemožný. Začali jsme tudíž syna trénovat i na jednoduché dotazy, které mohou přijít od paní ředitelky v mateřské školce. Jakákoli spolupráce ze strany syna se měnila v bojkot a moje nervy(i ty manžela) našly své dočasné působiště v kýblu.

    Když jsem si nedávno stěžovala svojí starší(chytřejší) sestře, že to s Jakubem vidím bledě, začala mě uklidňovat a na mého syna psychologicky působit.

    „No, on je trošku moc, tedy hodně moc živé dítě, ale je to chytrej kluk, dokonce i R už se naučil, viď?“ snažila se nejdřív zahrát na strunu ješitnosti, vždyť jde koneckonců o malého chlapa, ale ani tak nebyla spolupráce navázána. Až po drobném čokoúplatku se nechal zahnat tam, kde ho chtěla tetka mít.

    „Jakpak se jmenuješ, ty hezkej chlapečku?“ zeptala se ho mile, leč bez odezvy.

    „No, jakpak ti říká tvoje maminka?“ zkoušela to znovu.

    „Miláček, menuju se miláček!“ odpověděl syn chraplavým hlasem a strčil si do pusy další kousek čokolády.

    „Jasně, seš mamky miláček, ale jak ti říká máma a táta nejčastějc, víš? No, no….tak jak se jmenuješ?“ mluvila stále trpělivě a když viděla, že Jakub přemýšlí a užuž se chystá k odpovědi, rozzářily se jí oči.

    „Tatar, menuju se Tatar!“ zněla jeho jasná odpověď a já si uvědomila, jaké následky naše ztracené nervy na synovi zanechaly.

    Trénujeme dál, do zápisu zbývají ještě tři měsíce. Jediné, co nemůžeme Kubovi upřít, je jeho dokonalý hudební sluch. Spolehlivě pozná, když někdo zpívá nebo hraje falešně, a umí to dát jasně najevo. S dráhou „mladé“ matky tak u mě skončila i kariéra domácí zpěvačky.

    „Nepívej, ješiši maminko, nepívej!“ hodnotí můj hlasový projev, zatímco se se zoufalstvím v očích a s ukazováčkama v uších kymácí ze strany na stranu.

    Někdy mě tak napadá, kdo vlastně jsem?  

    „Mami, ty jsi hrozná,“ slýchám teď čím dál častěji od staršího syna, protože nerozumím autům, transformerům, bioniclům a klučičí duši vůbec.

    Takže odpověď se zdála být jasná. Jsem máma středního věku a navíc jsem hrozná.

    Ano, něco na tom asi bude, protože jsem podcenila i Jakuba. Při jedné mé slovní přestřelce s Matesem, kdy jsem mu opět vůbec nerozuměla, protože místo skládání bombastického sporťáku z Lega jsem se dožadovala účasti na úklidu jeho pokoje, jsem si opět vyslechla různé věci o mé osobě, včetně toho, že jsem hrozná. Tu se náhle uprostřed pokoje zjevil Kuba. Láskyplně se na mě podíval, a pak jako spanilý rytíř, bojující o mojí čest, nahodil masku drsňáka a postavil se tomu drakovi, který na mě plival oheň.

    „Maaatěěějííí, nech toho, nekšííč! Máma není hrozná, MÁMA JE ŽENA!“ zařval s neuvěřitelnou razancí a já pochopila, že to dítě už má svůj názor.

Co na tom, že každému na potkání nechce oznamovat svoje jméno a věk. Co na tom, že je to takový malý podivín. Vždyť to díky němu už nepochybuji o tom, kdo vlastně jsem. Jsem žena, co přijímá životní role. Někdy ráda, někdy nerada, ale vždycky se vším všudy.