Koloběh života aneb Tak to má asi být

    Pamatujete si taky na ten kouzelný čas, kdy do prázdnin zbývalo pár dní? Vzduch voněl létem, občas se mísil s vůní točené zmrzliny před sámoškou (tu pistáciovou, tu malinovou) a naše starosti končily s odhozením školní tašky.  

    Kdo přinesl na hřiště žlutou limonádu ve velké flašce, byl rázem „kápo“ celého odpoledne. My ostatní mu museli povinně odsypat ze svých sáčků s Vitacitem jako splátku za doušek toho úžasného moku, který se po chvilce měnil v cosi uslintaně pěnivého. Ale nám to bylo fuk. My cítili blížící se volno a všechno získávalo úplně jiný magický rozměr.

    Jen každým dalším kolečkem Země kolem Slunce v nás pomalu zhasínal ten plamínek, co zažehával naši dětskou fantazii, a všechno to nádherné těšení nemilosrdně přestěhoval do komůrky vzpomínek. Vzduch začal „vonět“ úplně jinak. To kuchař života vymyslel různé příchutě. Někdy nám přisladil, jindy zas hořké aroma rozpustil, občas i přitopil a dusno seslal, pak barvy duhy upekl a vánek s pohlazením nabídl, všechno zalil sluneční polevou a bolavou duši zase na nějaký čas zahojil.

    Najednou nám nevisí klíčenka kolem krku, nikdo nám nestrká do kapsy drobné na zmrzku a v tašce už není „pro jistotu“ cedulka s adresou.

    Najednou my vážeme svým dětem klíče na šňůrku a černým centropenem píšeme  jmenovku s adresou do školní tašky.

    Koloběh života.

    Minulý týden jsem se s klukama vracela z jižních Čech. Kochala jsem se tou krásou jako pan Hrušínský a otevřeným oknem se pomalu vkradla ta známá vůně, co mě vrátila v myšlenkách o víc jak dvacet let zpátky. Zpátky do dob, kdy moje prázdniny voněly loukou, lesem a dřevem z tátovy dílny. Milovala jsem ten praskavý zvuk hoblin, když jsem si je strkala do vlasů jako bílé kudrlinky malé princezny. Milovala jsem piliny, co ulpívaly v tátových chloupcích, a milovala jsem jeho dlouhé prsty přejíždějící po prkně, aby se přesvědčily o dokonalosti svého díla. Ale to možná lžu, protože to, že jsem to milovala, vím až dnes s odstupem tolika let. Tenkrát to prostě byla jen součást prázdnin. Krátký čas určený rozvodovým soudem, jehož dopady jsou nad veškeré dětské chápání.

    „Mamíííí, mááámóóó!“ přerušilo moje snění volání z dětských sedaček a podle intenzity už asi probíhalo delší dobu.

    „Mami, ty jako vůbec neslyšíš?!“ rozčiloval se Matěj a už už se nadechoval, že mě zahrne dalšími výčitkami.

    „Promiň, neslyšela jsem, vzpomínala jsem na dědu Mirka, víš?“ rychle jsem mu skočila do řeči, ve snaze nepustit ty krásné vzpomínky nikam daleko. K mému úžasu na okamžik umlkl.

    „Mami, fakt jednou všichni umřeme?“ zeptal se po chvilce, což se zdálo být dost atraktivní téma i pro Jakuba.

    „Bohužel. Všichni jednou umřeme, někdo dřív a někdo později, takový už je život, před tím se nikdo nikam neschová. Ale neboj, ještě budeme žít hodně dlouho,“ snažila jsem se o optimistický závěr, který Kuba bojkotoval výstřely z pistolky a tvrzením, že to není pravda, protože už jsme „mrkví“.

    „Neboj, mami, až umřeš, tak ti budu na hrobeček nosit kytičky a zapalovat svíčku. Taky ti tam budu chodit povídat. Jo, a mami, můžu ti tam nosit i čokoládu?“ vypouštěl z pusy Mates věty tak, jak to napadalo jeho dětskou hlavičku.

    V rádiu zrovna zněla písnička „S láskou má svět naději“ a mně došlo, že není až tak důležité, jak dlouho tady na tom světě budeme, hlavně si nesmíme nechat zhasnout ten plamínek dětské fantazie, třebas je z něj už jen malá jiskřička, protože bez fantazie nemůžeme milovat.

    Teď nezbývá než doufat, že jednou budou kluci vzpomínat na krásnou vůni prázdnin, když táta s mámou……………, a že budou ušetřeni situací, kdy nám stařečkům budou dávat klíče na krk a do kapsy strkat cedulku s jmenovkou a napsanou adresou, abychom věděli, kdo vlastně jsme a kam se máme vrátit. Pokud teda budou stát o náš návrat. Tenhle koloběh života se mi totiž už tolik nezamlouvá.