Když se dítě učí mluvit a taťkové s tím ještě nepočítají

    Nevím, jak to mají jiní tatínci, ale když byl Matěj mimino, manžel se strašně těšil, až povyroste, začne mluvit a stane se pro něj jakýmsi parťákem.

    Jednoho dne naši ratolest osvítilo a z hodiny na hodinu se rozhodla, že přes den už plínku nosit nebude.  

    „Já héélkej,“ připomínal mi pokaždé, když jsem omylem místo slipeček vyndala plínu.

Jasně, je velkej, smáli jsme se, ale do naší mysli se to zatím nezapsalo.  

     Jednou o víkendu vzal taťka svého drobečka ven. Zajedou se prý podívat na motorky, aby syn poznal krásy mužského světa. Docela živě jsem si to dokázala představit, ale kazit jim výlet ženskými řečmi se mi nechtělo. Jen jsem se modlila, aby v zápalu boje nezapomněli na absenci měkoučké savé buničiny a jejich chlapské dobrodružství jim nepokazilo přízemní mokro v kalhotách.  

    Podotýkám, že do onoho dne poskládal Matěj dohromady větu maximálně o třech slovech. Netuším, jestli mu ty motorky rozvázaly jazyk, ale po jejich návratu stálo v předsíni dítě, pro něhož rozsáhlé souvětí nebylo žádným problémem. Jeho pozorovatelský talent a smysl pro detail mi braly dech. Když k tomu připočtu trochu té dětské bujné fantazie, je s podivem, že jsme to s manželem ustáli ve zdraví.   

    „Mamííí, šme doma!“ zaznělo informativní zvolání od vchodových dveří, jasně signalizující moji úlohu zouvačky bot(těch synových, manžel to zvládá sám).  

     „Tak co? Jaký to bylo, nepočůral ses?“ položila jsem klasicky suchý dotaz matek.  

    „Nepocůlal, cůlal jsem s tou paný.“  

    „S jakou paní si čůral?“ nedalo mi to.  

    „S tou, co se líbí tátovi.“  

    „Tátovi se líbí ňáká paní?“ ptám se už nervózněji a muž popuzeně zasahuje do hovoru.  

    „Matěji, co si to vymejšlíš!?“ obrací se k synovi.  

    „Nevymejslim, koukals ji na zadek a na plsa si delal hhhmmm,“ bránilo se to nebohé dítě.

Měla jsem jasno. Zasvěcení syna do krás mužského světa bylo splněno. Ještě jsem se dozvěděla, že ta paní voněla a byla tam s malým chlapečkem, co nemá tatínka. Zřejmě lovkyně. Manžel  zdrceně odcházel do koupelny a cestou prohodil něco o malém zrádci. Dokonce z legrace zapochyboval o potomkově genové výbavě, protože krev jeho krve by ho přece nemohla takhle podrazit.  

    Na výlety jezdit nepřestali.  Matýsek mi pak poslušně skládal raport z cest a já už byla klidná. Brzy znervózněl spíš taťka. Nejen, že slovní zásoba našeho dítěte se obohatila neuvěřitelným způsobem, ale i fantazie nabrala na obrátkách. 

    Občas, po otcově dotazu, cože jsme tu doma bez něj celý den dělali, si vymyslel nějakého strejdu, co u nás měl trávit den. Dokonce mu dal konkrétní podobu i jméno. Snad to říkával z lásky, aby muž neměl špatné svědomí, když nás tu nechává samotné. V obchodech mi vodil z vedlejších uliček chlapy, kterým vyprávěl, že žijeme sami, je nám smutno a hledáme tatínka. Já se tam potom propadala hanbou, měnila barvu a uváděla věci na pravou míru. Pravda, občas přivedl i „slušné kousky“, ale to neměnilo nic na trapnosti těchto situací. Během nějaké doby ho to přešlo.  

    Náš druhorozený syn prožíval stejné období jinak. Na férovku oslovoval muže důvěrně, táto, dožadoval se pozornosti, chytal je za ruce a rovnou jim oznamoval (takovou tou dětskou znakovou řečí v kombinaci s hatmatilkou), ať jdou s námi domů. Jaképak chození kolem horké kaše. Po vzoru svého otce dokázal ocenit horní vnady slečen a žen, ačkoliv tam to bylo trošku jiného charakteru. Jelikož byl kojen skoro do dvou let, jeho chvála byla spíš potravinového rázu.   

    „Jééé, ňam, ňam!“ vypouštěl hlasitě z úst ta citoslovce, doprovázejíc to mlaskáním a hurónským smíchem, zatímco se vrhal do výstřihu vyděšených majitelek bujného poprsí.

Dodnes mu zůstala chuť k jídlu a dodnes v obchodech ukazuje vždy megalomansky na větší balení svých oblíbených pochutin.  

    Uplynul nějaký čas.  

    Oba kluci už jsou s námi jako s rodiči spokojení a jejich vyznání lásky jsou kouzelná. Užíváme si to plnými doušky. Dobře víme, že nastane doba, kdy budeme ti nejnemožnější, nejhorší a úplně nejvíc hustě sto let za opicemi. Ta vyznání pak poputují k nějaké voňavé slečně s hezkým zadečkem a sympatickým hrudním košem. Snad nám dají ještě chvilku. Chvilku života v iluzi, že my jsme ti jediní důležití na celém světě. S touhle naivní představou se totiž žije báječně.