Někdy si říkám, proč já nedávala víc pozor na hodinách psychologie, když se probíraly děti. Měla jsem si poctivě dělat poznámky zlatým písmem a možná bych na tom teď byla líp.
Jenže, měla jsem toho tenkrát moc. Řešila jsem dilema mezi zedníkem Pavlem, který byl pracovitý a poslouchal maminku, a Pepou, který neoplýval ani jednou Pavlíkovou vlastností, ale měl Škodu 100 a kouřil „Bastosky“. Byla jsem v časové tísni, neboť Pepa nerad čekal a na sedadlo spolujezdce měl vypracovanou pořadovou čekací listinu. Slečna z aktuálního řádku, co se nevymáčkla dostatečně rychle, byla nemilosrdně škrtnuta a dopsána na konec seznamu. Třeba jako já.
Dětská psychologie mě tedy jen lehce lízla, a vzniklé mezery ve vzdělání mi tak teď dost často komplikují život. Zřejmě se mi nevrylo dost pod kůži takové to pravidlo hloupých rodičovských otázek, a proto je vypouštím nekontrolovaně z pusy den co den.
„Jakube, chceš to rozlejt(rozbít, zlomit, zničit…)?“ zní u nás tedy dost často.
„Jo, chci!“ vrací se se stejnou frekvencí jeho pohotová odpověď.
„Vyndej to lízátko z pusy, když lítáš, chceš se udusit,“ volala jsem na něj nedávno na hřišti, ale bez efektu, protože ještě zrychlil a v tom fofru na mě řval, „jóóó, chci se udusit!“
Vyběhla jsem za ním, rozhodnuta zachránit mu život a vysvětlit mu, že moje povelo-otázky nejsou jen planými výkřiky, ale mají svá opodstatnění. Ten malý prevít ale při zjištění, že jsem svoje tělo uvedla do programu „chyť ho“, začal kličkovat, probíhat pod klouzačkou, jeho hbité nožičky střídaly levá pravou jak natahovací hračka a v okamžiku, kdy to vypadalo, že ho už už chytnu, vyburcovali ho tatínkové na vzdálené lavičce, ať to nevzdává, protože mu všichni fandí. Zpomalila ho až zaskočená slina, jež způsobila nekoordinované pohyby, následkem čehož levá škrtla o pravou, poslala ho k zemi, a tak vznikl prostor pro moje vmanévrování se s výchovným zadostiučiněním. Opět jsem spustila svůj monolog s otázkou na konci. Tentokráte, jestli se chce zmrzačit, anebo dokonce zabít?! Dala jsem si hodně záležet, abych slovům dala na důrazu a demonstrativně hodila inkriminovanou lepkavou věc do koše. Zrovna ve chvíli, kdy to vypadalo na úspěch mého působícího katastrofického scénáře, se s pokřikem, že „se chce zabít“, vrhl hlavou do útrob toho koše a tatínci na lavičce ho odměnili bouřlivými ovacemi.
Zato děti zřejmě absolvují psychologické kurzy už v porodnici, protože psychopůsobení, psychonátlak i kolegu psychoteror ovládají více než dokonale.
Donedávna jsem si myslela, že odpověď slůvkem NEVÍM, už nedává příliš příležitosti k dětskému bičování jazykem, ale spletla jsem se.
„Mami, kde má pinďur hlavu?“ zaskočil mě Jakub svým dotazem, právě když jsem mu asistovala na toaletě a po tisící mu vysvětlovala, že umění muže tkví v tom, že dokáže veškerou tekutinu dopravit dovnitř mísy, tudíž zásahy za záchodem, na poklopu, stěnách a podlaze se počítají jako trestné body.
„Pinďur nemá žádnou hlavu,“ nelámala jsem si z odpovědí tu svou.
„Mami! Má hlavu, žekni mi kde!“ zvýšil rozčílením svůj hlásek.
„Nevím, prostě nevím!“
„Víš!“
„Nevím!“
„Víííííš!!!!!!
„No tak dobře, tak má hlavu tam, co čůráš,“ rezignovala jsem a s úlevou koukala, jak spokojeně odcházel do svého pokoje, kalhoty na půl žerdi a kámoše s hlavou láskyplně svíral v ruce. Jenže za chvíli byl zpátky.
„Mami, to není hlava pinďura, tam nejsou očíčka!?“
Už jsem odmítala pokračovat v debatě a dostavily se mi další výčitky svědomí. Já totiž kdysi nedávala pozor ani na hodinách psychiatrie, a tak nevím, jestli jsme u nás doma vůbec ještě normální.
„Mami, poď mi to dývko nastavit, něco jsem zmáčkl a mluví to na mě arabsky, vůbec tomu nerozumím,“ volal na mě pro změnu Matěj z pokoje, zatímco jsem se snažila vyhnout „očíčkovému“ výslechu. Když jsem vešla, v televizi mluvilo autíčko slovensky! Kašlu tedy na psychiatrii, psychologii a jiné pavědy, došlo mi totiž, že nenormální je, když moje dítě nerozumí jazyku mého dětství(i lásek). A s tím se hodlám poprat co nejdřív a ráda.
