Jsem stará, úplně nemožná a nestíhám aneb Historie se opakuje

    Je to tady. Do puberty daleko, písmenka v abecedě jsou pro syna taky ještě španělskou vesnicí, ale už si je jistý, že mu vůbec nerozumím. 

    „Mami, ty si fakt hrozná! Ty mě vůbec nechápeš!“ řekl mi Matěj takovým tím zoufale vzteklým hlasem, když mi přišel do kuchyně oznámit, že potřebuje, aby táta koupil novou trafiku. 

    Protože patřím mezi normální – negeniální matky, chvíli jsem tápala. Až když se jeho postavička zoufalstvím začala lámat v pase, jeho ústa se vzteky rozvibrovala, aby se záhy proměnila v šuplík, jehož následkem se plní oči slzami, jsem začala pro uklidnění jeho nervové soustavy (té mojí taky) pátrat hlouběji. Uspěla jsem. Můj syn potřebuje novou grafiku do otcova počítače, protože tahle je podle něj stará, úplně nemožná a nestíhá.   

    Docela jsem si oddechla. Potěšilo mě, že nedorozumění proběhlo jen ve verbální rovině, jenže při nákupu nových bot jsem pochopila, jak hrozná matka doopravdy jsem.

    „Matý, pojď si zkusit tyhle boty, ty jsou docela pěkný a ani nejsou drahý,“ vybízela jsem syna a rovnou mu rvala botu na nohu.  

    „No, na to zapomeň, takový hnusný boty nosit nebudu,“ stáhl chodidlo zpátky a očima začal projíždět obuv, která se pohybovala v takových těch nesympatických čtyřmístných cenových pásmech.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že v situaci, kdy stejně z každé boty během pár dní vytvoří cosi odřeného, okopaného se žraločí špičkou, je to zbytečný luxus. Znovu, v krátkém časovém intervalu, jsem se dozvěděla jeho krutý názor. Nicméně ani ten mě neobměkčil a moji peněženku také ne. Při pohledu na nafouknutý obličej mého potomka jsem si vzpomněla na svoje dětství a na kozačky od mámy. Byly tak strašně ošklivé, že jsem se celou zimu modlila k jaru, kdy se oteplí a já je budu moct jednou provždy sprovodit ze svého života. Spletla jsem se. Moje maminka myslela dopředu a všechno kupovala radši větší. Nepomohly ani moje hypnotické rituály, při nichž jsem prosila své růstové chrupavky, aby „hejbly“ kostrou.Ten rok mi noha prostě skoro nevyrostla a já byla, pro loňský úspěch, terčem posměchu ještě další dlooouhou zimu. 

    Vlastně jsem mu rozuměla. On mi nejspíš za několik let taky porozumí. Horšího prohřešku jsem se dopustila jednoho dne, kdy mezi vařením, uklízením, praním, stavěním lega, zpravováním autíček a telefonáty pobíhal Matěj po obýváku a něco neustále monotónně ječel.  

    „Matěji, mohl bys přestat řvát!!!“ dala jsem jasný povel.

    „No dovol, mami, já zpívám! Ty mi fakt vůbec nerozumíš!“ odpověděl s takovou křivdou v hlase, že jsem se až zastyděla a bylo mi z toho špatně.  

    Postěžoval si na mě i babičce(mojí mámě). Pro útěchu si s ním chtěla zahrát Černého Petra. Nadšeně souhlasil. Vysvětlila mu tedy pravidla a začali.

    „Matýsku, musíš toho Černýho Petra schovat tak, abych nevěděla, kam sis ho dal.“  

    „Jo, babi, tak zavři voči a nekoukej!“ zaslechla  jsem jejich slova.

Po chvilce už byl slyšet hysterický rozhovor, při němž se to dítě dušovalo, že nešvindlovalo a hrálo přesně podle toho, co mu babička řekla. Problém totiž nastal, když už oba měli všechny dvojice vyložené na stole a karta s Petrem nikde. Obvinění ze švindlování na sebe tudíž nenechalo dlouho čekat.  

    „Babi, jasně si řekla, že ho mám schovat, abys to neviděla, tak jsem ho strčil pod lednici!“ hájil se můj nebohý chlapeček.

I moje matka byla uvržena v nemilost. Ani ona mu už dle jeho slov nerozuměla a on jí také ne. 

    „Babi, už jsi stejná jako máma,“ zhodnotil situaci a nebyl daleko od pravdy.  

    Ať chci nebo ne, naopak to já jsem stejná jako moje matka, ačkoli jsem si v dětství tisíckrát slibovala a ujišťovala se, že já tak hrozná nikdy nebudu, neboť já svým dětem přece budu rozumět vždycky!!! Co mi to ty roky dělají? Je to se mnou jako s tou grafikou. V očích svých dětí jsem občas stará, úplně nemožná a nestíhám. Prostě stejná, jako byla kdysi mýma dětskýma očima moje mamka.

    „Mami, promiň, omlouvám se!“  

Blíží se konec teplých dní. Bude třeba vyrazit na nákupy. Večer uléhám do postele s předsevzetím, že tentokrát už nechám rozhodnutí na dětech. Aspoň kousek toho svobodného štěstíčka jim musím věnovat. Snad si tím u nich vylepším tu neuspokojivou mateřskou nákupní reputaci.

     Ústupkem ke štěstí! Vždyť šťastné dítě = šťastný rodič. Je to takzvaná rovnice o dvou známých. Pokud dobře počítáte, tak výsledek = klid v rodině. Já ale někdy ve výpočtu chybu udělám a výsledek rovnice mi pak dává slušně zabrat. Znáte to taky?