„Tady je klid, je to taková pražská vesnice, no koukněte, támhle v dálce na skále za řekou je altán, do lesa kousek, školka za rohem, no co víc si můžete přát,“ tak nějak nám popisoval oblast původní majitel bytu, ve kterém jsme se rozhodli zapustit rodinné kořeny.
Když už pátou noc v novém působišti kolem třetí hodiny ranní nějaký hospodský Fanouš vyhrožoval zabitím neznámé paní z protějšího baráku, myslím že ji jmenoval „megera“, a volal to na ni do okna třeba dvacetkrát za sebou, objevila jsem v sobě některé agresivní sklony, o kterých jsem neměla do té doby ani tušení. V touze po spánku jsem si vpustila do hlavy variantu, že kdyby k té vraždě opravdu došlo, byl by tu konečně klid. Kupodivu mi bylo úplně jedno, kdo koho pobije jako prvního. Nefandila jsem nikomu.
Pak se ale začalo dít něco, co mi bralo spánek víc než ten „potrhlej Fanouš“ se sklony k násilí, a moje peněženka porozuměla slovu „průvan“.
„Jé mami, máme značku položenou na autě,“ konstatoval Matěj první újmu na mém vozidle.
„Jé, hele, a vzadu taky!“ řekla jsem o poznání míň nadšeně než to dítě.
Bylo to jasné, někdo potřeboval moje podklady pod značku, tak si je v noci půjčil. No, zeptat se nemohl, já tu noc konečně spala, tak jsem nad tím mávla rukou a koupila si nové. Hlavně, že mi nechal ty značky. Mezitím se ale po sídlišti rozkřiklo, že ta přistěhovalkyně s tou modrou plechovkou asi není lakomá, a tak jsem přišla i o ty nové. Začala jsem parkovat radši někde jinde. Výsledek se dostavil. U silnice si podklady nikdo nepůjčil, zato si odnesl obě moje „espézetky“. Postupně začaly mizet stěrače, poklice, celé čelní sklo i s dálniční známkou a poslední půlrok pravidelně přicházím o obsah své nádrže. Pravda, chtěla jsem zainvestovat a koupit uzamykatelné víčko, když se centrál neosvědčil, ale byla jsem varována, že pokud tak učiním, bude mi nádrž jisto jistě navrtána. A tak radši dávám dobrovolně. Znáte to. Hloupej - kdo dává, hloupější - kdo nebere.
Zajímavé na tom všem ovšem je, že se to stává v místech, kde obvykle dostávám za stěrač, tedy pokud přežije noc, lísteček od městské policie s jejich poděkováním, že dobře parkuju. I začal ve mně hlodat červ, zda-li spojitost mezi chmatáky a muži zákona nemohla by se jeviti pravděpodobnou, ne-li zcela jistou. Jedni si prostě vezmou a druzí za ně poděkují. Taková milá spolupráce. Když totiž parkuju „špatně“ – bez pochvaly, nikdy se mi nic neztratí.
Postěžovala jsem si opět svojí sestře. Myslela jsem, že když je starší, bude i přímou úměrou chytřejší. Bohužel se mi i ona neúměrně přiznala, jak minulý týden nechala ženštinu pochybného původu popást se ve své peněžence, když vybírala z bankomatu. Zřejmě máme tu dobrosrdečnost v rodině.
„Paní, dejte trochu peněz, honem, to je kvalita, parfémy, čórka, tak honem pani, dám Vám tři, čtyři, pět, kolik chcete, jen dejte peníze!“ prosila ji ta osoba, a protože je sestra hodná, hezky poděkovala, ale výhodnou koupi odmítla. Jenže než to dořekla, byla bez peněz, leč s několika parfémy u nohou. Po prohnané obchodnici ani památky. U sestry doma teď nemají co jíst, ale zato krásně voní. A strážník? Ten tam poblíž nikde nebyl. Možná mi někde zrovna vypisoval děkovnou plaketu za moje dobrovolné dárcovství benzínu a jiných automobilových orgánů. Děkuji, dám si ji za čelní sklo, kde bude žít, chtělo by se mi napsat navěky, ale zřejmě její život bude kratší, totiž dokud ji vandal i s čelním sklem nevyřízne.
Ale je tady krásně, ten altán v dálce na skále za řekou, do lesa kousek, školka za rohem….. No co víc si může člověk přát. Snad jen, aby tím autem aspoň někdy dojel dál než jen k benzínové pumpě.
