Jeď opatrně a zavolej!

Byla devadesátá léta. Mobilní telefony měli většinou jen muži s fialovým sakem, kterým z mokasín svítily bílé ponožky, lemované červenomodrým proužkem končícím těsně pod plísňovými džíny mrkváčového střihu. Dneska má mobil i dítě, které se ještě pořádně nenaučilo všechna písmenka v abecedě.

Často slýchám o starých dobrých časech bez „mobility“. Těžko říct, ale je fakt, že všechno bylo tak nějak s nádechem určitého kouzla a slovo soukromí mělo ten správný význam.

Bylo mi devatenáct a odjížděla jsem na Slovensko za kamarádkou autobusem. Moje máma byla viditelně nervózní. Každou chvíli se v televizi mluvilo o haváriích a ona si byla jistá, že za každou může řidič, jenž jede moc rychle.

„Prosím tě, jeď opatrně!“ kladla mi při loučení doma na srdce.

„Mami! Jedu autobusem, já neřídím,“ snažila jsem se jí vysvětlit situaci, ale byla neoblomná.

„No tak za tím řidičem zajdeš a řekneš mu, ať jede pomalu!“ měla v tom jasno.

„Mami!!!“

„A zavolej odněkud, až dojedeš!!“

Oponovat už nemělo cenu. Poslušně jsem slíbila, že pana řidiče budu kontaktovat a v duchu si představovala, jak toho chlapa budu žádat, aby držel ručičku tachometru pod devadesát a v zatáčkách řadil za jedna.

„Čemu se směješ, jde o tvůj život, kamarádko!?“ vyrušila mě z mých představ.

Kamarádko. To už jsou ty absurdity ve výchově. Jindy mi naopak bylo vytýkáno, že takhle se s matkou nemluví, protože ona není žádná moje kamarádka. A najednou jsme zase kámošky. Ale před odjezdem jsem se nechtěla pouštět do žádných větných soubojů. V skrytu duše jsem věděla, že tenhle rozhovor byl jejím vyznáním mateřské lásky, o níž jsem ani v nejmenším nepochybovala, ale přímo mi to nikdy neřekla. Pominu-li tedy věty typu – ty si myslíš, že tě nemám ráda – vyřčené většinou v okamžiku náfuku mé držtičky, když jsem nedostala, co jsem chtěla.

Tehdy jsem poprvé zatoužila vlastnit ten úžasný přístroj, nemuset hledat telefonní budku, abych mohla mámu informovat o svém zdravotním stavu a souřadnicích, kde se právě nalézám.

V devadesátém osmém jsem si udělala řidičák, koupila si svoje první auto a svůj první mobilní telefon. Tímto okamžikem po mně bylo vyžadováno hlásit se v pravidelných intervalech. Jenže volat neustále na pevnou linku, bylo při platu zdravotní sestry poněkud ruinující záležitostí. Nezbývalo než pořídit matce taky jeden. Její prvotní šok vystřídalo nadšení. Teď už nebyla limitována tarify z pevné linky a bombardování telefonáty začalo. Přišla jsem o soukromí v zájmu zachování rodinného klidu.

Nastala třeskutá zima. Venku mrzlo, fučelo, nebe těsně před roztrhnutím a můj milovaný vůz Škoda Favorit měl za úkol dopravit mě na letních pneumatikách (dneska bych na nich nevyjela) domů z víkendu u mámy.

„Hned, jak dojedeš, mi zavolej nebo napiš!!!“ kladla mi na srdce.

JSEM DOMA, PA IVCA – vyťukala jsem poslušně hned po příjezdu.

Žádnou odezvu jsem ale nečekala, zprávy máma pořád psát neuměla. O to větší překvapení pro mě bylo, když mi za půl hodiny zapípal telefon.

TO JE DOBRE,IVANKO, MAM TE MOC RADA, MAMA

Bylo to první opravdové vyznání. Co na tom, že mi ho předal ten malý technický zázrak. Zázrak, co dokázal zázrak, že roztály ledy. A ačkoli všude zuřila vánice a mrzlo až praštilo, já měla v duši konečně hřejivé jasno. Budiž mu odpuštěno, že nabourává soukromí a vtírá se nám do života, protože až kapacita mozečků mých dětí nabyde takových rozměrů, aby dokázali rozumně (!) ten zázrak obsloužit, začnu i já bourat a vtírat se. Ve jménu lásky mi snad odpustí.