S dětmi je to jako s kusem železa. Buď se smíříme s tím, jak nám je osud společně s genovou výbavou ukuchtil, nebo je začneme přetavovat do jiného, nám milejšího, tvaru. Ale to potom musíme počítat s tím, že ta malá „želízka“ nás při tom žhavém pozměňovacím procesu nejednou pořádně popálí.
Jak už na mě prozradil Kuba, jsem žena. Nedělám z toho žádnou vědu, ale jistými vlastnostmi tohoto pohlaví chtě nechtě oplývám. Takže, když se mi snaží Matěj vnutit nějakou myšlenku o mé dokonalosti, vůbec se nebráním. Většinou se mi tedy lichotek dostává v okamžiku, kdy usiluje o můj noťas, ale to na věci nic nemění. Nedávno jsem se tak dozvěděla, při předávání noťase z ruky do ruky, že jsem ta nejkrásnější a nejbáječnější maminka na světě. Byl to nádherný pocit, ale jen do dalšího dne, kdy jsem dorazila po obědě do školky. Na nástěnce zářil nápis MOJE MAMINKA a všechny dětičky tam měly pověšený portrét své milované matky. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že chlapům v jakémkoli věkovém balení se nedá věřit. Na papíře s podpisem „Matěj“ se na mě totiž usmívala cizí ženská s dlouhými zářivě žlutými vlasy, očima modrýma jako pomněnky a žirafím krkem. V tu chvíli mi zároveň došlo, že „potatění“ toho dítěte je víc než jisté, protože i podle manžela jsem nejúžasnější bytost, ale bohužel se bojím, že kdyby i on dostal za úkol zachytit pastelkami podobu té dokonalé bytosti, kopírovala by jistě věrně barvy a tvary Matese. Další věci se neodvažuji ani tipovat, neb školkový výtvor naštěstí končil u toho krku.
A tak si říkám, že ovlivnit v chlapcích výchovou názor na ženu v jistých směrech, je úplná blbost. Kubovi taky nikdo nevnucuje žádné myšlenky, a svůj úsudek už si vytvořil.
„Jakube, co pořád děláš?“ ptala jsem se, když se svojí odrážecí formulí už asi po desáté přijel a bravurně zacouval mezi stolek u gauče a židli od stolu.
„Parkuju…jako táta, víš?“ objasnil mi situaci, a tak jsem klidně odešla do kuchyně.
Jenže po chvilce se začaly ozývat děsné rány a židle se poroučela k zemi. Když jsem se dostavila na místo činu, Kuba narážel během zběsilého couvání a popojíždění vpřed do nábytku, každou chvilku sesedl z vozidla, aby se jako podíval, kolik je tam místa na couvnutí, znovu nasedl a znovu naboural.
„Jakube!!! Ty ses zbláznil, co to děláš, dyť všechno odřeš!!!“ řvala jsem na něj v obavě, že promění obývák v třísky, a zároveň proto, že pusou hlasitě imitoval zvuk prudkého přidávání plynu, v němž by normální volume mého hlasu úplně zaniklo.
„Mami! Nech mě, já parkuju jako paní!“ pronesl během couvání a naboural do stolu. Při jedné procházce totiž sledoval paní v černém Audi, jak se snažila zaparkovat mezi dvě vozidla. Vypadalo to úplně stejně jako u nás v tom obýváku. Včetně toho řvoucího motoru. Kuba má jasno. Chlap parkuje jako táta a žena jako paní Audi. Nic na tom nezmění ani fakt, že jeho biologická matka, tedy já, s parkováním žádné potíže nemá. Zřejmě si v prenatálním živote vystál frontu v oddělení hodu do jednoho pytle.
Ale pro fantazii si oba kluci šli dvakrát. Nedávno jsme doma snili o domečku daleko od Prahy. Matěj si plánoval koupi psa, křečka, morčete, kocoura, koně, prasátka….a nakonec si vzpomněl, že kdybychom vlastně bydleli v tom domě, mohla bych ještě porodit tu holčičku.
„Kubo, chtěl bys taky holčičku, že jo?“ snažil se dostat svého negativistického bratra na svoji stranu.
„Nééé, holčičku nééé!!! Já chci miminko…růžový!“ oponoval svým stejným názorem Jakub.
„Ale to nejde naplánovat, třeba by to byl zase kluk,“ vytrhla jsem je z jejich debaty, ale Mates měl v záloze další plán.
„No potěš, to bysme tam byli samí kluci …. i se zvířatama. Tak víš co, mami? My ti s tátou koupíme slepice, aby ti nebylo smutno, když zrovna nebudeš vařit a uklízet.“
Uvědomila jsem si, že ten kluk má už od tohoto útlého dětství strategicky rozdělené role, podle nichž já patřím k smetáku či plotně a můj ženský mozek se typově hodí k tomu drůbežímu. Nejdřív jsem si říkala, že mu jdu asi špatným příkladem a jednou si tu výchovnou chybu slíznu od snachy i s úroky, ale minulý týden mi doma tajně recitoval básničku z připravované besídky pro maminky, a já si uvědomila obrovský vliv školky na jeho dětský mozeček. Ta básnička zněla nějak takhle:
MAMINKA
Bez tebe se skoro nic nedaří,
lednička vůbec nezebe a sporák nevaří.
Žehlička tátovi prádlo mačká,
Nepere, ale špiní pračka.
No prostě blázinec!
Maminko, u sta hromů,
Vrať se nám brzo domů!
O mých jiných určitě báječných hodnotách ani veršík. Prostředí zkrátka formuje někdy víc než ta výchova. Možná by pro mě ty „holky kropenatý“ měly opravdu víc pochopení. Rozepsala bych se víc, ale musím jít odmrazit lednici, dát něco na sporák, vyžehlit, vyprat, pak si skáknu k holkám do drůbežárny na pokec a rychle zpátky k dřezu. Tak snad někdy příště.
