Jak se mi poprvé skoro zapálila lýtka

    Život je boj. Všichni o tom víme své. Tři týdny jsem sledovala letní lásku svojí neteře. Začala, trvala a skončila. Zkrátka měla aspoň děj. Žádná křeč se nekonala. To moje první láska měla jepičí život s příchutí tragikomedie.

    Asi byla jiná doba, protože pro mě bylo rande událost století a hodlala jsem se na něj pečlivě připravit. Na základce sice proběhlo cosi platonického, ale troufnout si říct, že s někým chodím, to mělo teprve přijít. 

     Na střední škole jsme byly ve třídě samé holky. Každá měla své zkušenosti a rady. Ty nejzkušenější z nich mi doporučily zázračnou mrkvovou pleťovou masku, která prý dokáže změnit obličej v cosi úžasně jemného s broskvovým nádechem. Instruovaly mě, která barva na vlasy právě letí, protože ta moje hnědá byla úplně nemožná. Taky mě obdarovaly  tubou pomády, včetně podrobného popisu na vytvoření trendy ójky. Samozřejmě jsem nebyla ušetřena ještě výkladu ohledně sexuální výchovy, což mě pochopitelně zajímalo ze všeho úplně nejvíc.   

    Domů jsem dorazila ve tři. Do setkání s mým vytouženým zbývaly přesně tři hodiny. Rychle jsem rozmíchala černomodrou barvu, koupenou z kapesného, napatlala si ji na hlavu a zatímco mě měnila v úžasnou bytost, jsem strouhala mrkev do té masky. Měla působit pět minut, ale pro sichr jsem si ji tam nechala po celou dobu barvícího procesu, který trval víc jak půl hodiny. Smyla jsem to jedním vrzem. 

      Panický výkřik při pohledu do zrcadla pak muselo slyšet celé sídliště. Klidně jsem mohla v koupelně zhasnout, můj obličej svítil žlutooranžově do všech stran! I pomeranč by bledl závistí. Zhruba centimetr od kořínku vlasů, směrem do středu obličeje, přecházel ten ovocný odstín v černomodrý lem. Kdyby mě viděl režisér filmu Planeta opic, určitě bych byla angažovaná do hlavní role. Jakékoli drhnoucí manévry byly marné. Ani jedna z barev se nevzdávala, zato kůže na spáncích připomínala vydřené ostrůvky a po pokusu vybělit si ksichtík citrónem mi naskočila ještě kopřivka. V této fázi už by zřejmě padla i ta herecká dráha. Zkáza byla dokonána matčinou žiletkou. Mezi stavěním krvácení z kotníků, domácí dermabrazí a lítostivými vzlyky jsem zjistila, že nemám nic vhodného na sebe. Nyní, už s pocitem naprosté beznaděje, jsem začala hrabat v sestřině skříni. Model byl na světě, takže už zbývalo jen vytvořit ójku. Po dvou minutách mi trčela na hlavě snad nejtvrdší koudel vlasů, která kdy chodila po této zemi, ale nedalo se nic dělat. Tlačil mě čas a taky se blížil návrat rodičů. To žádný puberťák nemůže riskovat!  

    Jediná věc, která mi vlévala trochu optimismu do žil, byla blížící se tma. Jenže rande jsme měli ve vestibulu metra a všechny zářivky bych prostě rozbít nezvládla. To mě opět znejistilo.

    Cestující v autobuse rozhodli za mě. Jejich pohledy pálily, bodaly a soudily. Další stanice se zdála nekonečná. S brekem a vidinou zkaženého života jsem se vrátila domů.

      Doma jsem po vyslechnutí výčitek o nerozumu a strašidle zaplula do koupelny. Z ní potom rovnou do postele. Jak já nenáviděla ten krutý svět.  

    Asi po osmé večer vtrhnul do pokoje otčím.

    „Mladá dáma má telefon, tak kdyby se obtěžovala do obývacího pokoje,“ oznámil mi svým oblíbeným jízlivým tónem.  

    „Nejsem pro nikoho doma,“ sykla jsem, jako bych chtěla potrestat jeho.

Výjimečně neoponoval a odešel. Zvědavě jsem popoběhla ke dveřím poslouchat.  

    „Mladý muži, neobtěžujte se příště volat, dcera už s vámi nikdy mluvit nechce, sbohem!“

Srdce mi bušilo, polštář kropily slzy a život pro mě dočasně pozbyl smysl.  Konec velké lásky nastal ještě dřív, než začala. Mladá, blbá, nepřipravená. Sama v pokoji se svým smutkem.  

    Můj syn prožívá svoji „první lásku“ už teď, kdy zkrášlovací procedury ještě nenabyly ten správný rozměr a žádná křeč se nekoná. Při nedávné návštěvě byla moje švagrová zděšená.

     „Mít holku v šesti letech? No to mi nepřipadá normální! Okrádá se o dětství!“ zhodnotila situaci.  

Já si zas myslím, že nenormální je své děti nepřipravit! Možná bych to přirovnala k situaci, kdy je dítě plácáno po rameni, rodiče mu ušlapávají cestičku, jen aby si to dětství užilo. Jenže v okamžiku první větší překážky si neví v reálném světě rady. Neumí se bránit, vždyť nikdy nemuselo nic řešit. Na to tu byl táta s mámou. Proto jsem ráda za tu synovu dětskou lásku, za první starosti i za první prohry. Společně s nimi bude sílit a růst. On je šťastný. Už dnes myslí v množném čísle a o svoji lásku se bojí. Jaká je lepší prevence proti sobectví? A až mu jednou některá jeho vyvolená zraní city, nenechám ho samotného. Budu mu vyprávět o sobě. V těchto situacích potěší lidskou duši jedině cizí nezdar(ten matky tuplem).

     Přiznávám, trochu strach mám, ale ještě víc se těším. Život je boj a přeje připraveným!  Budu tedy nenápadně bojovat se svými syny a do zbraní povolám úsměv. Lepší a silnější protiútok neznám!