Loni jsme se s manželem na Vánoce strašně těšili. Kluci konečně dospěli do věku, kdy má kouzlo Vánoc tu největší moc a kdy jiskřičky z dětských očí hází odlesky na všechny strany.
Matěj si dokolečka pouštěl vánoční díl „Pana Taua“ a nemohl se dočkat, až konečně přinesou s tátou do vany vlastního „Alberta“. Stejně si myslím, že tajně doufal v nějaký zázrak, že i ten náš obyčejný kapr začne mluvit.
Oba kluci celý den cachtali svoje ručičky v té ledové vodě společně s Albertem a večer stáli oba v pozoru u dveří koupelny. Jeden držel podchlazenou končetinou kladívko a druhý svíral stejně prokřehlými prstíky paličku. Manžel vysílal z koupelny jasné povely a my všichni skákali podle té jeho písničky.
„Matěji, připrav se, maminka zapne kameru, Kuba přistrčí prkýnko a hned jak ho vyndám z vody, tak každej musí dělat to, co má, jasný?“ ubezpečil se manžel, že všichni drží v ruce svoje propriety a jsou znalí svých povinností.
„Jasný!“ zvolali jsme sborem, abychom mu udělali radost.
V duchu jsem si rekognoskovala terén, protože mi bylo jasné, že na vraždu toho šupináče se nezvládnu koukat ani skrze kameru, a tudíž budu vše natáčet poslepu, zatímco budu polykat hořkost a strkat si kapesník pod oči, aby mi řasenka nevytvořila na tvářích černou dálnici.
„Jééé, maminka je zase cíťa,“ konstatuje podobné moje výstupy muž a já se snažím dělat strašně dotčenou, jakože to není vůbec pravda, protože mi jen právě spadlo něco do oka.
Souboj kapra s jeho lovcem byl dlouho vyvážený, ale ke konci vedl spíš Albert. Matěj nadšením křičel, ať tam táta naleje pěnu, aby to jako bylo úplně jako v tom Tauovi. Zato Kuba jal podezření, že je jeho stvořitel v ohrožení, a následkem toho propukl v hysterický řev, při němž se pověsil otci za nohavice a tahal ho ven z koupelny. Právě v tomto okamžiku se ale podařilo kapříka vylovit. Jenže Jakub svoje místo u manželových nohou nehodlal opustit, čímž se zřejmě vytvořil časový prostoj k tomu, že si Albert stačil prohlédnout Matěje stojícího v předsíni s paličkou. Možná mu projel před jeho rybím okem celý jeho život, nevím, ale každopádně se vymrštil z rukou manžela, přeletěl synovu hlavu, prudce dopadl v předsíni na zem a neuvěřitelnou rychlostí zajel až pod skříňku před ložnicí, jež je vzdálená asi dva metry(no, aspoň už vím, proč se plovoucí podlaha jmenuje plovoucí). Pár šupin ještě nechal jako svůj skalp před novým působištěm a mně začala v uších znít koleda „Vánoce, Vánoce přicházejí“. Vlastně hlavně ta sloka, jak děda hledá kapra pod skříní.
Protože jsme rodiče pečliví a nábytek máme přivrtán ke zdi jako prevenci úrazovosti, musel nebohý kapr umírat ještě zhruba tři minuty, než muž našel nářadí a skříň uvolnil ze zdi, abychom ji mohli nadzvednout a kapra vyprostit. Matěj ho pak jen zlehýnka dorazil paličkou a já myslím, že to už byla opravdu ta rána z milosti.
Když jsem později vyplachovala mlíčí, postavil se ke mně Mates a při pohledu na moje ruce od krve mi sdělil, že jsem fakt drsná. Určitě to znáte taky, určité slovo Vám odstartuje jisté vzpomínky.
„Jsi drsná,“ mi naposledy řekl můj druhý chlapec, když mi v ranních hodinách po diskotéce hladil ruce. Tenkrát jsem si je totiž s kamarádkou den předtím oholila, abych byla IN, jenže chlupy se nevzdávaly a to ráno už statečně rašily. Co Vám budu říkat. Prostě jsem se s tím nebohým chlapcem musela rozloučit, protože takovou potupu jsem nemohla rozdýchat.
Nicméně, ty špatné vzpomínky mě opustily a následující Štědrý den probíhal v klidu. Vlastně až do první ochutnávky cukroví, do kterého se mi přimíchala skořápka a půlku mé stoličky nemilosrdně oddělila od své základny. Taky Jakub odmítal usednout k večerní tabuli, kde probíhala vzrušená debata o tom, proč se babičce lodička z ořechu potopila hned po položení na hladinu, nebo co znamenají tvary po lití olovem.
Při rozdávání dárečků jsem si oddychla, že ani jeden kluk ještě neumí číst, protože Ježíšek byl při nočním balení zřejmě silně unaven a na několika dárcích byla napsána místo jmen slova jako – mašinka, autíčko, ponožky, lego ……., někde nenapsal pro změnu vůbec nic.
Letos se s manželem na Vánoce taky strašně těšíme. Děti stále věří na zázraky a člověku tak nedá tolik práce vykouzlit tu jedinečnou atmosféru. Děti ji prostě šíří všude kolem sebe. Moc si přeji, abychom tomu letošnímu kapříkovi dopřáli rychlý a důstojný konec, aby všechno proběhlo hladce a ve zdraví. Dávno vím, že dárky nenosí Ježíšek, ale v jeho zázračnou moc věřit chci. Proto ho moc prosím, aby i další rok byli po mém boku všichni moji blízcí, aby Kubovo srdíčko moudřelo společně s ním, aby Matějův svět neztrácel nic ze svého kouzla a jeho fantazie neznala hranic, aby mi můj muž byl dál pevnou oporou a abychom se mohli všichni těšit z toho, že se máme.
Vám všem přeji, aby se Vám vyplnily Vaše sny a tužby, aby Vás nepotkalo nic zlého, abyste vždy našli cestu domů, kde se budete usmívat s těmi, co máte tak rádi a aby Vás, i ty - co máte tak rádi, na té cestě provázelo zdraví, štěstí a pohoda.
