Jak nám doma hráblo

    Tak už dorazila i k nám domů. Nikdo ji nezval, nikdo o ní nestál, přesto se k nám vecpala a otrávila vzduch.

    Zoufalost. Nejvíc se zakousla do manžela, ale při průletu naší domácností tak nějak štrejchla skoro o všechny členy rodiny.

    Že se něco děje, jsem začínala tušit, když jsem jeden říjnový večer překvapila muže v kuchyni, jak rýsuje graf. Nejdřív jsem si myslela, že tvoří něco do práce, ale při bližším ohledání jsem utrpěla šok. Jeho hubnoucí mánie se vrátila. Postřehla jsem sice, že některé oblečení už delší dobu neprošlo mýma rukama při třídění špinavého prádla, a tudíž nedoputovalo ani na žehlící prkno, ale v běhu všedních dnů jsem to neřešila. Až toho večera mi došlo, že ho muž odložil na spod skříně, protože na cedulce neobsahovalo takové ty XX písmenka. Snažila jsem se mu vysvětlit, že blbosti tohoto rázu, jako je pár centimetrů v pase navíc, prostě odmítám řešit, ale nepřestával ve své činnosti a preciznost zpracování toho grafu mi brala dech. Svislá čára znázorňovala kila a vodorovná týdny. Zelenou barvou byla narýsovaná čára pod názvem „Optimal“, velmi prudce klesala a měla znázorňovat optimální dráhu hubnutí. Rudě pak byla započata čára s názvem „Real“, což mluví jasně. To bude ta čára veselé reality.

    První dva měsíce „Real“ čára těsně olizovala tu „Optimal“, jenže pak do toho vstoupily Vánoce. Díky rozvětvenému příbuzenstvu nám žaludky prošla menší drůbeží farma, sklizeň z nemalého zelného políčka a několik desítek kulaťoučkých knedlíků. Taky plné tácy cukroví prohýbaly stoly a hýbaly tak naší glykémií. To vše dohromady mělo jediný následek. A sice ten, že ta veselá čára zkrátka nepokračovala kýženým směrem, ale prudce se zalomila a stoupala strmě vzhůru, zatímco nechávala svoji zelenou ségru hluboce pod sebou. Začátkem ledna graf zmizel z povrchu lednice a spolu s ním se vytratily další kusy manželova oblečení.

   Strašně jsem chtěla muže potěšit, a tak jsem si našla zaručený hubnoucí měsíční plán(jídelníček) propagovaný mediálně známým poradcem. Když jsem si přečetla, jaké suroviny si mám nakoupit na první týden pro jednu osobu, došlo mi, že by nedobrovolně hubnul i zbytek naší rodiny, protože na jiné potraviny už by mi nezbyly peníze. Plán jsem tedy zavrhla.

    Opět přišlo období zatahování břicha, prsení se a otázek, kterými nenápadně zjišťoval, zda se s jeho změněnou siluetou náhodou nezměnila i moje náklonnost k jeho osobě. Možná chtěl slyšet něco tak laskavého, jako zaslechl nedávno u svého syna.

    „Mami, víš proč miluju Anežku?“ ptal se mě Matěj krátce před vznikem otcova grafu.

    „Nevim, proč?“

    „No tenkrát, jak jsme se poprvé setkali ve školce, víš. Uviděl jsem její vlasy, oči, nos a prostě se mi líbila celá její hlava!“ říkal to tak zasněně, že jsem večer začala vyzvídat na manželovi, proč miluje on mě. Tajně jsem doufala, že to bude aspoň tak romantické jako u syna. Marně. Moje hlava v tom žádnou roli nehraje. Zato manželovi jsem odpovědí vždy vyhověla, aby u něj snad nedošlo k přeformátování zoufalosti na těžkou depresi, a ubezpečila ho tedy, že klenutí jeho břicha intenzitu mých citů nemění.

    Ovšem postupně přišla krize zoufalství i na Matěje. Při jedné návštěvě Anežky si ji odvedl do pokoje a já zaslechla cvakání klíče.

    „Matěji, nezamykejte se tam!“ volala jsem z kuchyně na syna a odpověď, která se  vrátila, mi zkřížila sousto v krku.

    „Ale, mami, neboj se, slibujem, že budem opatrný a nic se nestane.“

Po prvotním šoku jsem sice věděla, jak to asi myslí, ale i tak jsem jim to nemohla dovolit. Večer, po odchodu jeho vyvolené, mi sdělil, že mu ničím život, protože „tady v tom blbym bytě nemá žádný soukromí“.

    Pohled na ty moje dva nešťastníky mi trhal srdce. To jsem ještě nevěděla, že další na řadě budu já sama. Druhý den mi totiž navždy odešla moje nejlepší kamarádka. Vždycky byla blízko mému srdci, tak nějak byla mojí součástí a cítila jsem se s ní dobře. Vždyť už mi pěkně dlouho zvedala moje sebevědomí. Jenže toho dne ji vypovědělo službu jedno ramínko, taky jedna kostice opustila svoje teritorium a urval se poslední cvoček zapínání. Prostě multiorgánové selhání. Už jí nebylo pomoci. Její nástupkyně byla pouhou chabou náhradou. Nebožka nastavila laťku proklatě vysoko. Ztráta té „pušapky“ mě fakt ranila. Moje sebevědomí kleslo(bohužel, nejen to sebevědomí).

    „Ješiši, mami, neoblíkla šiš prsa!“ oznámil mi zděšeně Jakub, když jsem s tím novým prozatímním modelem opouštěla koupelnu.

    Jediný, koho se žádná krize nedotkla, byl právě Kuba. Ten si nedělá hlavu vůbec s ničím. Když u nás byla před pár dny na šetření jistá úřední osoba(kvůli jeho zdravíčku) opět perlil. Tou dobou měl za sebou čerstvou návštěvu urologie, kde sklidil aplaus, a to se na něm zřejmě podepsalo. Takže po oznámení, že paní přišla kvůli němu, aby se na něj podívala, zmizel ve svém pokoji, kde se v mžiku zbavil veškerého oblečení od pasu dolů, a s pokřikem „tak se podívej, jakýho mam helkýho pinďura“ pak vběhl před tu nebohou ženu a já se bojím, aby do té své zprávy teď nenapsala, že dítě se jeví zdravě, jen výchova jeho rodičů bude zřejmě nedostatečná a chorobná.

    Se zoufalstvím je konec! Začínáme znovu a třeba i s větším břichem, gravitačně přizpůsobivým poprsím a fakt blbým bytem, co ničí soukromí. Dokud jsme způsobilí k tomu, abychom od něj vlastnili klíče a „chovali“ v něm děti, tak to s námi nemůže být tak zlé.