Ve svém okolí znám většinou hlavně ženy posedlé hubnutím, které by pro dokonalou váhu udělaly cokoli. V televizi nám vnucují ideální proporce a podle mě směšné fotomontáže v časopisech, hlásající zázračné zhubnutí bez námahy, jsou určené pro lidi kategorie „hubnutí těla – měknutí mozku“.
S mým manželem jsem se seznámila v době, kdy mu ručička na váze ukazovala 89 kilogramů. Na svých bicepsech i objemu hrudníku si zakládal a břicho přede mnou dlouhé měsíce zatahoval i za cenu úplného vyčerpání.
Protože jsme spolu začali bydlet velmi brzy, neodolal mému kuchařskému umění a váhoměrka začala ukazovat v řadě čísílek stále víc doprava, čímž se prohlubovala mužova deprese a jeho rozhodnutí zhubnout mu dočasně zatemnilo mozek.
„To máš z toho, že pořád čteš ty módní časopisy, už z toho blbneš,“ dobírala jsem si ho, protože u nás doma to máme z hlediska určitých věcí prostě nějak obráceně.
Manžel čerpá módní inspirace, kolegyně v práci ho zřejmě taky nešetří, a mě se pak doma pokouší naučit, co je IN, kdo – kde - s kým a která „celebrita“ udělala to či ono. Podotýkám, že jeho snaha je naprosto zbytečná. Jsem ztracený případ, protože tyhle věci mě nechávají absolutně chladnou.
Nicméně jeho odhodlání zhubnout jsem mu nevyvracela. Jednou při uklízení jsem přišla na jeho špatně schovaný „hubnoucí deníček“. Pochopitelně jsem mu to tenkrát neřekla a dneska už se tomu oba smějeme.
Na první stránce stálo : začínám hubnout – váha 91Kg
Po týdnu : týrám se hladem váha – 93Kg
Po dvou týdnech: držím se, jen občas zhřeším, váha 95Kg
Tak to pokračovalo s různými průpovídkami až do týdne, kdy byl napsán poslední zápis:
Končím!!!! Mám 103 kilo, na to se můžu vys…! Jdu se nažrat!
Tenkrát jsem měla těsně před porodem, přibrala jsem sedm kilo a manžel tak nějak těhotněl se mnou. Pokoušela jsem se ho uklidnit, že přírůstek váhy dvanáct kilo se u prvorodiček považuje za normální, a proto je to třeba normální i u „prvootce“, ale jeho bohužel veškerý humor opustil. Rozhodl se zahájit hladovku. Nejdřív jsem o něj měla strach, ale mé ranní nálezy mě uklidnily, že hlady neumře. Ve vší tajnosti chodil jíst v noci. Pro jistotu ani nerozsvěcel, asi v obavě, aby nebyl odhalen. Jak si tam tak po tmě debužíroval, tu mu ukápl jogurtek na zem, tu ho otřel o dveře, rozsypal kakao, nakousal banánek v čokoládě nebo salám. Pak ve snaze co nejnápadněji a tiše odejít zpátky do ložnice, si po tmě osahával cestu. Bohužel na prstech měl zbytky třeba nugety, takže veškerý svůj pohyb značkoval na zdech. Ráno odcházel z domu už před pátou, tudíž svoji spoušť ani nezaregistroval. Koupila jsem si pixličku primalexu a jeho pracičky téměř denně zamalovávala a láskyplně mu dokupovala zásoby na noc, aby mi nestrádal.
Časem procitl. Přesedlal zpátky na moji teplou stravu a váha se ustálila kousek za tou stovkou. Podotýkám, že není žádný špekoun, jen je prostě „pořádně rostlej chlap“. Občas zanadáváme pračce, že mu snad zase něco srazila a život jde dál.
Proto až bude mít někdo z Vás mužů depku, že Vaše váha není v „ókeji“, vykašlete se na to! Váha muže má být vyšší než váha jejich ženy. A o kolik? To už je fuk, prostě tak - abyste nás měli vždy plnou náruč a my se Vám v ní schovaly úplně celé!!! A pokud je to u Vás náhodou naopak, tak to taky čert vem, hlavně když necinká kost o kost a máte se rádi.
Přeji Vám dobrou chuť a pevná objetí!!!
