Jak mi zamrzl úsměv na rtech

    „Počkej, až ti bude tolik, co je mně, on tě ten humor přejde,“ říkávala mi pokaždé máma, když jsem se smála jejím nářkům nad podlomeným zdravím a slýchávala od ní, že stárnutí je tak strašně nedůstojné.

    Na mé stížnosti, že mě něco bolí, měla v zásobě neomylně tragičtější odpověď, snad aby zmírnila moje utrpení. Pokud mě bolela ruka, ji bolely obě a noha k tomu. Když jsem měla rýmu, ona k ní ještě měla nejméně zápal plic nebo rozedmu. V tomto duchu jsme vedly naše hovory o zdraví. 

    Blížila se mi třicítka – věk, ve kterém mě měl pomalu přejít ten humor. Ze všech stran zněly věty téměř o konci života ženy – povisne pleť i dekolt, přijdou první vážné choroby, manžel uteče k dvacítce a jediné, co se ženy se třemi křížky věrně drží, jsou její nadbytečná kila a nezletilé děti (ty někdy tedy taky ne). Tomuto katastrofickému scénáři jsem prostě odmítala věřit. Bude to stejné, jako když jsem toužebně očekávala svoje osmnáctiny. Tenkrát v den D, jsem ráno letěla jako šílenec k zrcadlu, abych se podívala, jak vypadá dospělá ženská. To zklamání si pamatuji dodnes. Nejen, že se na mě ze zrcadla šklebila příšera s uhrem přímo uprostřed čela, ale navíc jsem byla úplně(!) stejná! Žádná dospělost ze dne na den se nekonala. Ovšem slovně jsem to nikdy nezapomněla podotknout a hrdě jsem se hlásila o svoje práva, hlavně o to na soukromí a o právo vracet se domů, kdy já budu chtít. Jak bláhové. Na zem mě rychle dostaly řeči o nevydělávání, živení a poslouchání. Tato zkušenost mě utvrdila v tom, že zestárnout se taky nedá přes noc a basta!  

    Bylo mi třicet! Vše probíhalo dle mého scénáře. Žádné zvrásnění se nekonalo, snad jen moje občanka zaregistrovala nějaký ten pátek navíc, ale já si s tím hlavu rozhodně nedělala. Byla jsem pořád stejná! 

    Po nějakém čase mě oslovil na ulici mladý, hezký muž. Prý jestli nemám chvilinku čas na zodpovězení malé ankety pro mladé ženy. Oči měl jako dva uhlíky, černé vlasy, ostře řezané rysy, ale zároveň velmi jemný. K nakousnutí. Žádná by neodolala. Poctivě jsem odpovídala na jeho dotazy, sem tam po něm hodila očkem a vykouzlila úsměv. Ten mi však asi při páté otázce zamrzl na rtech. Když jsem na dotaz, kolik mi je let, pravdivě odpověděla, že mi bylo třicet, znechuceně se na mě podíval, papír vytrhl z desek, zmačkal ho a provokativně hodil do koše se slovy: „Ježiš, to ste paninko měla říct hned, jasně jsem vám říkal, že jde o anketu pro mladé ženy.“ Už mi nepřipadal tak milý a sexy už vůbec ne. 

    Během pár sekund jsem zřetelně cítila svoji vytahující se pokožku, obličej se mi začal rýhovatět, prsa vyslyšela volání gravitace a domů jsem se nemohla pomalu doplazit, jak strašně mě bolely nohy a záda. V přesvědčení, že můj muž si tam právě balí věci a stěhuje se k vnadné dvacítce, jsem odemykala dveře. Byl v kuchyni. Můj hrdina – pomyslela jsem si. 

    „Děti, maminka je tady,“ zvolal, políbil mě a pošeptal mi do ucha, že mi to dneska moc sluší.

Pro jistotu jsem si ještě stoupla na váhu. Ukazovala stejně!!! Jsem to pořád já, ale rozhodla jsem si to ještě ověřit. 

    „ Miláčku, kdyby ti někdo řekl, že máš na post sekretářky sehnat mladou ženu, kde by končila věková hranice?“ vyzvídala jsem opatrně. 

    „Jako proč?“ zjišťoval s podezíravým pohledem. 

    „Neřeš to, prostě do kolika?“ 

    „Já nevím - asi max do třicítky, pak už ne,“ odpověděl s klidem a mně celým tělem projela tupá bolest.

Začal se strašně smát. Když jsem viděla svůj šokovaný výraz v zrcadle, ani jsem se mu nedivila. Pak mě objal, pohladil a řekl mi ta nejsladší slova: „Ale domů bych takovýho zajíčka nechtěl a tebe taky nikomu nedám!“

    Od té doby už stárnu důstojně, sem tam mě něco zabolí, někde píchne, ale jde to ruku v ruce s další manželovou šedinou. Jsme na to dva – není se tedy čeho bát! A konec konců, čeká nás to stejně všechny!