I takové dny jsou, kdy rána za ranou

     Přišlo to loni v zimě. Cestou ze školky mi Matěj zase začal povídat něco o miminku, a protože já toto téma považuji za momentálně ukončené, dala jsem mu jasně najevo moje stanovisko.

    „Matěji, řekla jsem už nejmíň stokrát, že JÁ, opakuju JÁ, už žádné miminko mít nebudu, jasný?“ doprovodila jsem ta slova pro jistotu drsným pohledem, to jako aby to znělo konečně přesvědčivě.

    „Ježiši, mami, neboj se furt, nebudeš s tím mít žádný starosti, to miminko bude moje a Anežky! Já přece vím, že už si moc stará. Jo, a bude se menovat Rufus!“ řekl nakonec jen tak jakoby mimo řeč, a já v tu chvíli nevěděla, co je horší. Jestli to, že mě můj syn považuje za fakt dost starou, nebo to, že se jednou můj prvorozený vnuk bude jmenovat Rufus.   

    Další den jsem vstala výjimečně dřív než manžel. Mráz kreslil za oknem svoje třpytivé sítě a sem tam se ozývalo škrábání z parkoviště před domem. Děti dostaly svoji ranní dávku kakaa a já se chvilku zasnila u televize. Právě běžel nějaký klip, kde se jistá žena ráno probudila perfektně učesaná, namalovaná a oblečená v luxusní noční košilce. Očima jsem sjela na svoji ranní róbu, která připomínala hadr, jenž používal jistý flekatý přežvýkavec už asi půl století místo žvýkačky, jednou rukou si projela vrabčí hnízdo na hlavě a druhou si právě nahmatala díru na palci tlusté  hřejivé fusekle.

    Na scéně se po chvilce objevil dokonalý muž, co voněl snad i přes tu televizní obrazovku. Byl hladce oholený, ale s rysy tak ostrými, že jen pohled na něj musí být pro každou ženu životu nebezpečný, neb se jí začne točit hlava a touhou se jí podlomí kolena. V tom okamžiku se objevil ve dveřích manžel. Jeho tvář nebyla přes dlouhý vous vidět, při protahování odhalil větrání trika v podpaží a cestou k upažení mu jedna ruka zabloudila do pupíku, kde udělala ten klasický obkružující pohyb v lovu za zbytky tkaniny.

    Radši jsem přepnula program. Možná jsem to ale neměla dělat. Naskytl se mi totiž pohled na vzorně sedící, obzvláště vymydlené a slušné děti, což značně kontrastovalo se skutečností u nás doma.

    „Kubo, tě zabiju!“ ozvalo se totiž z koupelny, kde to batole vymyslelo novou hru, kolik flusanců s pastou dokáže během pár vteřin dopravit bratrovi na čisté triko a mezitím si promočit i to svoje, které už před pěti minutami ozdobil kakaem.

Právě tyto fleky společně s těmi od pasty vytvářely zářivou mozaiku, která se vlnila s pohyby jeho hrudníčku.

    To ráno jsem si uvědomila, že kromě svého „mládí“ začínám pohřbívat veškerou romantiku světa, a protože jsem žena akční, rozhodla jsem se zabojovat. Já, jindy snad docela pečlivá matka, jsem přesvědčila samu sebe, že děti musí jít také občas stranou. Žijeme jen jednou.

     Plán v mé hlavě se zrodil rychle. Večer bleskově přečíst dětem pohádky, poslat je do říše snů, sedřít si nohy a jiné tělní partie žiletkou, šplouchnout se vůní, odít se do nádherné saténové noční košilky na ramínka a s otevřeným vínem a dokonale nalíčeným obličejem čekat ve svůdné poloze, až se muž vrátí před jedenáctou hodinou domů.

   Jak jsem si předsevzala, tak jsem i učinila. Už v devět hodin jsem polehávala na gauči v očekávání romantiky. Hlavou mi pořád zněla ta Matesova slova o mém stáří a rozhodla jsem se dokázat sobě i manželovi, že já do starého železa patřit jen tak nebudu. Pro jistotu jsem ještě vyvětrala. Takové povrchní věci, jako je zápach z vaření a jiné přízemnosti, měly toho večera vstup přísně zakázaný.

    Jak jsem tam tak čekala, dala se do mě zima. Postupně jsem na tu saténovou košilku navlékla vytahané tepláky, lyžařský svetr(možná ještě po babičce), pletené ponožky prezentující všechny barvy světa a kdyby to šlo, tak jsem si snad vlezla mezi žebra topení. Zabralo to, moje tělo se zahřálo a po chvilce z toho čekání usnulo.

    Probudil mě až představitel hlavní role mého vysněného večera svým smíchem. Nejen, že mi slina vytvořila dálnici make-upem od pusy k uchu, ale rtěnku jsem měla rozpatlanou po celém obličeji i rukách.

    Teď už mě od romantiky dělily poslední minuty. Minuty, během nichž dám svůj obličej do pořádku, odhodím ze sebe ty vrstvy oblečení, abych ho mohla omráčit svojí dokonalostí s lahví vína v ruce.

    Jenže při odchodu z koupelny jsem v předsíni nepotkala Pana božského, ale Kubu.

    „Co tady děláš?“ zmohla jsem se jen na tento přiblblý dotaz.

    „Kubík už nece pinkat, už je vypinkanej. Čo to máš na sobe, mamí!?“ podal jasné vysvětlení a zároveň mě podrobil výslechu. Tím okamžikem už přicházel i Matěj, protože ho(jako)vzbudil bezhlavý rytíř, a on teď prý usne jedině v naší manželské posteli.

    Večer byl u konce, neotevřené víno jsem postavila na jeho staré působiště, oblékla si svůj teplý hadr a romantiku jsem odložila na neurčito. Jakub usnul až ve čtyři ráno, takže noc plná vášní to nakonec přece jenom byla, ostatně jako každá noc od doby, kdy se ze mě stala matka. Budu tedy koukat natěšeně do budoucnosti a představovat si, jaké to bude, až budou děti z domova. Jen se bojím, aby podobná saténová košilka na mém starém a seschlém těle nezpůsobila muži smrt infarktem ze šoku a já nezhynula na následky zápalu plic.